V práci mně kolegyně sdělovala, že jeli s rodinou do Vidimi. „Je to opravdu nádhera“, povídá. „Chráněná krajinná oblast Kokořínsko. Ve vesnici jsou malebné stavby a příroda je tam úžasná.“
Momentální doporučení sice znělo: Seďte doma! Ale vyložený zákaz cestovat mimo obec nebyl.
Přednesla jsem doma svoje přání a to: Vidět Vidim. Manžel je daleko zodpovědnější než já, a proto zvažoval, zda je dobré jezdit někam mimo Prahu a ohrožovat lidi. Ale nakonec se mně podařilo ho přesvědčit a vyrazili jsme na výlet. Dojeli jsme do Vidimi, projeli okolo zámečku, náměstí, několika staveb…a jeli dál. „Kde zaparkujeme?“, ptám se už trochu nervózně. „Tady ve vesnici ne“, povídá manžel. „Co by řekli zdejší lidi, kdyby viděli, že jim tady parkuje auto s pražskou značkou?!“ Projeli jsme až na konec vesnice a pak dál. Nebylo kde zastavit. Trochu jsem propadala panice a mísily se ve mně nejrůznější pocity. Lítost, zklamání a vztek. Stále jsme se vzdalovali a já jsem nemohla zadržet slzy. Zanedlouho jsme zastavili. Nebylo tam nic zajímavého, a hlavně tam nebyla moje vysněná Vidim. „Je to tady taky pěkný“, říká manžel. „Projdeme se. To nevadí, že jsme jinde.“ S brekem jsem vyběhla z auta. Děti, které se mně snažily utěšit, klusaly za mnou. Manžel to nechápal. Prošli jsme se a já už jsem o Vidimi nechtěla ani slyšet.
Po nějaké době přišel manžel domů a tajemně šeptá: „Všeho nech a pojď se mnou. Mám pro tebe překvapení.“ Šli jsme k autu. Měla jsem na sobě kraťasy a tričko a přes rameno sportovní kabelku. Netušila jsem, co se bude dít. Blížili jsme se k Mělníku a mně pomalu začalo docházet, co bude asi cílem naší cesty. Když jsme dojeli do Vidimi, měla jsem dost rozporuplné pocity. „Chtěl jsem ti udělat radost“, pronesl s takovou nadějí v hlase, že jsem se nemohla zlobit. Auto jsme nechali tentokrát blízko zámečku a vyrazili na výlet. Obdivovali jsme nádherné stavby, zajímavé místnosti ve skalách i kouzelnou přírodu. Měli jsme se držet žluté, ale manžel navrhl zkratku. Nemohla jsem se nabažit přírody – barvy, vůně, zvuky. O tom jsem nedávno na balkóně snila. Jasnou oblohu začaly pomalu zakrývat mraky a bylo čím dál chladněji. Za chvilku jsme cítili první kapky, pak déšť zesílil a objevily se blesky. Schovali jsme se pod strom. Oblohu křižovaly blesky a z černých mraků se snášely proudy vody. Hlasitě jsem drkotala zuby a viditelně jsem se klepala. Nevzpomínám si, že by mně byla někdy taková zima. Uvědomila jsem si, jak jsme zhýčkaní, zvyklí na pohodlí, neotužilí. Nevěděli jsme přesně, kde vlastně jsme.
Pomalu přestávalo pršet a my jsme začali jsme hledat cestu zpátky. Nakonec jsme vyšli z lesa a dostali se na jakousi malou silničku a celí promáčení a zmrzlí se vraceli k autu. V autě jsme neměli žádné suché oblečení. Svlékli jsme tedy téměř vše, co jsme měli na sobě a vzali si reflexní vesty a modlili se, aby nás třeba nezastavili policisté. Když jsme dorazili domů, vyběhla jsem jen v kalhotkách, v podprsence a reflexní cestě k bytu. Syn se na nás nevěřícně díval a pronesl: „Pane Bože, vy jste byli takhle venku? Tak to je teda trapný!“ Já jsem si napustila vanu, zavřela oči a byla zase na chvíli šťastná.
