Děvče si skrylo tvář kusem látky; cár sukně, kterou si už nikdy neoblékne. Opodál střevíce, halenka a spodní prádlo. Holohlavý sáhl do kapsy a mrštil na postel pár zmuchlaných bankovek. Odešel beze slova. Vzduch hořel, dusil pachem těl. Z ulice pronikl křik dětí pronásledující míč a klakson aut.
“Seber se, máš půl hodiny,” ozvalo se od dveří. Jurij; svaly, vojenský řád, rozkazy plní bez milosti.
“Hned, jen se opláchnu,” řekla.
Zavřel dveře.
Za pár minut se protáhla úzkou chodbou kolem jeho bicepsů.
Přikývl.
Vyběhla točitým schodištěm do podkroví a odtud na malou terasu pod střechou. Květináč v rohu zpola zaplněný dešťovou vodou sloužil jako popelník. Na chvíli zavřela oči a ve vzpomínkách se vrátila domů. K mamince, která ji vařila krupičnou kaši k snídani. K tatínkovi, bral ji s sebou na ryby a vyprávěl, když se třásla zimou. K mladšímu bráškovi, usnuli v jedné posteli tu noc, kdy se rodiče nevrátili.
“Odpust mi to, Migeli.”
Přehoupla se přes žebrované zábradlí. Náraz přišel o pět pater níž.
Migel odjistil zbraň a vystřelil. Hlava se svezla na stranu. Zbytek těla, k židli pevně připoután provazy, zůstal nehnutě. Podlaha nesla stopy po mučení. Migel přinesl z vozu kanystr s benzínem a odšrouboval uzávěr. V hlavě mu rezonovala jména. Neohlédl se. Nelitoval.
Tu noc Migel zabil sedm lidí. Oko za oko. Krev za krev.
Holohlavý byl poslední. Plakal, prosil, nabízel peníze. Migel ho dostrkal k oknu. Lebka po pádu praskla jako ořech. Chvíli ještě pozoroval červeň kličkující rýhami mezi dlážděním, než se přesunul k sejfu. Když před domem zakvílely brzdy policejních aut, zaklapl Migel branku zadního vchodu. Překonal nízkou zídku a volným krokem prošel vedlejším domem na ulici. Ruch na ní připomínal karneval. Lidé, křik, uniformy snažící se udělat pořádek a bankovky snášející se z nebe jako sněhové vločky.
(On jejich zvrácenost na ně obrátí, jejich vlastní špatností je vyhladí. žalm 94)
