A/ V první verzi pište dialog jako scénář hry, bez uvozovacích vět, bez jmen postav, pouze dialog samotný.
Poté do tohoto úvodního dialogu budete přidávat vrstvy:
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
A/
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
A/
V pokoji. Ona sedí na posteli, on stojí u postele.
„Manželka na nás přišla“
„A co ty?“
„Nevím. Nevím co mám dělat.“
„To se přece dalo čekat, že se to jednou stane. Co chceš teda dělat?“
„Fakt nevím. Nepromejšlel sem to.“
„A co mám dělat já? Co ode mně teď očekáváš?“
„Nevím, chci aby to bylo stejné. Mám tě rád, nechci o tebe přijít“
„Odejdi, potřebuju teď jít domů. Chci být sama“
B/
V pokoji. Ona sedí na posteli, on stojí u postele.
„Manželka na nás přišla“ očima rychle uhne před jejím pohledem
Ticho. Ona se na něj dívá a hledá bod, na který by se mohla napojit, ale on uniká, pohledem, tělem…
Nevydrží to a zeptá se: „A co ty?“
„Nevím. Nevím co mám dělat.“ Nejraději by utekl, ale má ji přece rád.
„To se přece dalo čekat, že se to jednou stane. Co chceš teda dělat?“ Na posteli se cítí ztracená, nejraději by z toho všeho také utekla.
„Fakt nevím. Nepromejšlel sem to.“ Je nervózní, nohy jsou v neklidu, jakoby celé tělo chtělo všemu utéct, ale nemůže.
„A co mám dělat já? Co ode mně teď očekáváš?“ její pohled je směsicí hněvu a zklamaných nadějí
„Nevím, chci aby to bylo stejné. Mám tě rád, nechci o tebe přijít“ podívá se na ní, ale zase rychle uhne očima někam daleko, oknem až za horizont kopce za ním
„Odejdi, potřebuju teď jít domů. Chci být sama“ už je v celém její těle jen smutek a tíseň, hněv se rozplynul do úzkosti
Ještě chvíli nervózně přešlapuje, nadechne se, chtěl ještě něco říct, ale nenachází vhodná slova, tak vezme za kliku, cítí, jak se mu rozpouští v ruce, ale uchopí ji pevněji a rozhodně vyjde z pokoje kamsi do neznáma…domů?
C/
„Manželka na nás přišla“ očima rychle uhne před jejím pohledem
Ticho. Ona se na něj dívá a hledá bod, na který by se mohla napojit, ale on uniká, pohledem, tělem…
Nevydrží to a zeptá se: „A co ty?“
„Nevím. Nevím co mám dělat.“ Nejraději by utekl, ale má ji přece rád.
„To se přece dalo čekat, že se to jednou stane. Co chceš teda dělat?“ Na posteli se cítí ztracená, nejraději by z toho všeho také utekla.
„Fakt nevím. Nepromejšlel sem to.“ Je nervózní, nohy jsou v neklidu, jakoby celé tělo chtělo všemu utéct, ale nemůže.
„A co mám dělat já? Co ode mně teď očekáváš?“ její pohled je směsicí hněvu a zklamaných nadějí
„Nevím, chci aby to bylo stejné. Mám tě rád, nechci o tebe přijít“ podívá se na ní, ale zase rychle uhne očima někam daleko, oknem až za horizont kopce za ním
„Odejdi, potřebuju teď jít domů. Chci být sama“ už je v celém její těle jen smutek a tíseň, hněv se rozplynul do úzkosti
Ještě chvíli nervózně přešlapuje, nadechne se, chtěl ještě něco říct, ale nenachází vhodná slova, tak vezme za kliku, cítí, jak se mu rozpouští v ruce, ale uchopí ji pevněji a rozhodně vyjde z pokoje kamsi do neznáma…domů?
C/
V pokoji. Ona sedí na posteli, on stojí u postele.
„Manželka na nás přišla“ očima rychle uhne před jejím pohledem. (Sakra, tohle jsem přece nechtěl.)
Ticho. Ona se na něj dívá a hledá bod, na který by se mohla napojit, ale on uniká, pohledem, tělem…
Nevydrží to a zeptá se: „A co ty?“ (Do prdele, do prdele, do prdele! V hlavě se rojí jedna myšlenka za druhou, nelze je rozplést a tak se šmodrchají do klubíčka a jsou těžší a těžší.)
„Nevím. Nevím co mám dělat.“ Nejraději by utekl, ale má ji přece rád. (Nic z toho jsem nechtěl)
„To se přece dalo čekat, že se to jednou stane. Co chceš teda dělat?“ Na posteli se cítí ztracená, nejraději by z toho všeho také utekla (Jsem blbá, jsem blbá, jsem blbá. Neměla jsem s ním nic začínat. Co jsem vůbec očekávala, že se stane? Kam jsem dala rozum? Blbá…)
„Fakt nevím. Nepromejšlel sem to.“ Je nervózní, nohy jsou v neklidu, jakoby celé tělo chtělo všemu utéct, ale nemůže. . (Asi má pravdu, ale kdo by na to myslel, čekal jsem, že se to nějak vyřeší časem. Co já vím? Mám to zapotřebí? Co ode mě všichni chtějí???)
„A co mám dělat já? Co ode mně teď očekáváš?“ její pohled je směsicí hněvu a zklamaných nadějí (Tak se do prdele k tomu nějak postav! Je to slaboch. Jak jsem ho mohla milovat? Do prdele, vždyť já ho ještě miluju! Jsem fakt úplná kráva! Kráva nebeská! – přes rty se mihne pohrdající úsměv na sebou samou)
„Nevím, chci aby to bylo stejné. Mám tě rád, nechci o tebe přijít“ podívá se na ní, ale zase rychle uhne očima někam daleko, oknem až za horizont kopce za ním (Proč to všechno nenechat být, vždyť to bylo tak fajn. Proč se všechno musí řešit. A hned a všichni chtějí rozhodnutí.)
„Odejdi, potřebuju teď jít domů. Chci být sama“ už je v celém její těle jen smutek a tíseň, hněv se rozplynul do úzkosti (Chce se mi brečet, nebo něco rozbít. Nebo někoho…Už s ním nevydržím být v jednom pokoji. Chtěla bych pryč z tohohle pokoje, z tohohle života. Posranýho života.
Ještě chvíli nervózně přešlapuje, nadechne se, chtěl ještě něco říct, ale nenachází vhodná slova, tak vezme za kliku, cítí, jak se mu rozpouští v ruce, ale uchopí ji pevněji a rozhodně vyjde z pokoje kamsi do neznáma…domů? (Nejlepší bude, když půjdu pryč. Cokoli řeknu bude stejně blbě, jako vždycky.) Až venku začne zase opravdu dýchat, ale hned jak naplní plíce vzduchem, smrští se mu do křeče a ta přechází do žaludku a hrudníku. (Co to do prdele je? – je mi zle. Z toho všeho). Rozhlédne se, najednou neví kam jít. Zpátky nechce, domů nechce….
„Manželka na nás přišla“ očima rychle uhne před jejím pohledem. (Sakra, tohle jsem přece nechtěl.)
Ticho. Ona se na něj dívá a hledá bod, na který by se mohla napojit, ale on uniká, pohledem, tělem…
Nevydrží to a zeptá se: „A co ty?“ (Do prdele, do prdele, do prdele! V hlavě se rojí jedna myšlenka za druhou, nelze je rozplést a tak se šmodrchají do klubíčka a jsou těžší a těžší.)
„Nevím. Nevím co mám dělat.“ Nejraději by utekl, ale má ji přece rád. (Nic z toho jsem nechtěl)
„To se přece dalo čekat, že se to jednou stane. Co chceš teda dělat?“ Na posteli se cítí ztracená, nejraději by z toho všeho také utekla (Jsem blbá, jsem blbá, jsem blbá. Neměla jsem s ním nic začínat. Co jsem vůbec očekávala, že se stane? Kam jsem dala rozum? Blbá…)
„Fakt nevím. Nepromejšlel sem to.“ Je nervózní, nohy jsou v neklidu, jakoby celé tělo chtělo všemu utéct, ale nemůže. . (Asi má pravdu, ale kdo by na to myslel, čekal jsem, že se to nějak vyřeší časem. Co já vím? Mám to zapotřebí? Co ode mě všichni chtějí???)
„A co mám dělat já? Co ode mně teď očekáváš?“ její pohled je směsicí hněvu a zklamaných nadějí (Tak se do prdele k tomu nějak postav! Je to slaboch. Jak jsem ho mohla milovat? Do prdele, vždyť já ho ještě miluju! Jsem fakt úplná kráva! Kráva nebeská! – přes rty se mihne pohrdající úsměv na sebou samou)
„Nevím, chci aby to bylo stejné. Mám tě rád, nechci o tebe přijít“ podívá se na ní, ale zase rychle uhne očima někam daleko, oknem až za horizont kopce za ním (Proč to všechno nenechat být, vždyť to bylo tak fajn. Proč se všechno musí řešit. A hned a všichni chtějí rozhodnutí.)
„Odejdi, potřebuju teď jít domů. Chci být sama“ už je v celém její těle jen smutek a tíseň, hněv se rozplynul do úzkosti (Chce se mi brečet, nebo něco rozbít. Nebo někoho…Už s ním nevydržím být v jednom pokoji. Chtěla bych pryč z tohohle pokoje, z tohohle života. Posranýho života.
Ještě chvíli nervózně přešlapuje, nadechne se, chtěl ještě něco říct, ale nenachází vhodná slova, tak vezme za kliku, cítí, jak se mu rozpouští v ruce, ale uchopí ji pevněji a rozhodně vyjde z pokoje kamsi do neznáma…domů? (Nejlepší bude, když půjdu pryč. Cokoli řeknu bude stejně blbě, jako vždycky.) Až venku začne zase opravdu dýchat, ale hned jak naplní plíce vzduchem, smrští se mu do křeče a ta přechází do žaludku a hrudníku. (Co to do prdele je? – je mi zle. Z toho všeho). Rozhlédne se, najednou neví kam jít. Zpátky nechce, domů nechce….
