Kdy se to stalo? Proč něco neřekla dřív? Bolelo to. Vždyť se milovali! Všechno bylo doteď v pořádku, tak co jí najednou popadlo? Zařídil jim bydlení, útulné hnízdečko v podkroví staré rybárny. Pro dva, super bejvák a táta za něj nic nechce, jen platit energie a občas dohlídnout na půjčovnu karavanů ve dvoře. A od tý doby, co začal pracovat na farmě, nosí domů i peníze. Tak proč teď Alva vyšiluje? Všichni kolem jim říkají, že jsou ideální pár a skvěle se doplňují. Další nápor větru deště a Jonas se zakymácel. Z obou crčela voda.
„Alvo!“ zařval, „jdeme domů! Nějak to vyřešíme!“ Alva, jeho klidná a mírná. Teď proti němu stojí, jakoby přímo vrostla do skály. Nehne se ani o píď. Vítr se jí vůbec nedotýká. Kde se v tý holce najednou bere taková síla? Trochu se mu zhoupnul žaludek. Že by toho včera vypil víc, než si pamatoval? Alva, vždy podporující jeho bláznivé nápady. Naposledy si přál vodní skútr. To bylo poprvé, kdy s ním nesouhlasila. Ještě jí žere, že si ho i tak pořídil? Že si zase vypůjčil? Nejspíš... Ale museli se kvůli tomu táhnout až sem? Neměl tyhle skály rád. Začala ho příšerně bolet hlava a nohy se mu roztřásly. „No tak, Alvo, pojď už!“ Vztáhl k ní ruku, ale o krok ustoupila.
Když se vydali na výlet na skály, svítilo slunce. Ale teď, když došli k cíli, nad smaragdovou zátoku, vítr zesílil, nebe se zatáhlo a spustil se liják. Dešťové kapky se mísily se slzami, které už nemohla déle zadržovat. Aspoň to nebude tolik vidět. Jonas její pláč nesnášel. Naučila se ho schovávat. Od teď už nebude. Teď už musí být silná. Silná za dva. Už nebude kolem něj chodit po špičkách, aby ho něčím nepopudila. Nebude strkat hlavu do písku před jeho chlastáním s kumpány z farmy. Bylo fajn, že si našel konečně práci, ale na farmě se, bohužel, chytnul té horší party. Při vzpomínce na jeho nesnesitelné kocoviny se otřásla. Za poslední půl rok se to zhoršovalo. Probral se po flámu a začal mlátit s věcmi kolem sebe. Boty, hrnce… Vždy raději někam zalezla. Na půdě, úplně nahoře v krovu, byla místnůstka, jejíž podlahu pokrývala smotaná konopná lana. Ve štítu bylo malé kulaté okénko. Jednou si tam vzala deku a postupně nanosila další věci. Knížky, lampičku, přenosné topení… Namísto, aby se choulila v Jonasově náruči, tiskla k sobě vyšívaný polštář, suvenýr ze společného výletu do Bergenu. Který zařídila. A zaplatila…
„Jonasi, musíš s tím pitím přestat, pro tvý vlastní dobro. Přiznej si, že máš problém! Stokrát jsem tě prosila, abys to nepřeháněl! Stokrát jsi mě poslal k čertu.“
„Alvo!“ zařval, „jdeme domů! Nějak to vyřešíme!“ Alva, jeho klidná a mírná. Teď proti němu stojí, jakoby přímo vrostla do skály. Nehne se ani o píď. Vítr se jí vůbec nedotýká. Kde se v tý holce najednou bere taková síla? Trochu se mu zhoupnul žaludek. Že by toho včera vypil víc, než si pamatoval? Alva, vždy podporující jeho bláznivé nápady. Naposledy si přál vodní skútr. To bylo poprvé, kdy s ním nesouhlasila. Ještě jí žere, že si ho i tak pořídil? Že si zase vypůjčil? Nejspíš... Ale museli se kvůli tomu táhnout až sem? Neměl tyhle skály rád. Začala ho příšerně bolet hlava a nohy se mu roztřásly. „No tak, Alvo, pojď už!“ Vztáhl k ní ruku, ale o krok ustoupila.
Když se vydali na výlet na skály, svítilo slunce. Ale teď, když došli k cíli, nad smaragdovou zátoku, vítr zesílil, nebe se zatáhlo a spustil se liják. Dešťové kapky se mísily se slzami, které už nemohla déle zadržovat. Aspoň to nebude tolik vidět. Jonas její pláč nesnášel. Naučila se ho schovávat. Od teď už nebude. Teď už musí být silná. Silná za dva. Už nebude kolem něj chodit po špičkách, aby ho něčím nepopudila. Nebude strkat hlavu do písku před jeho chlastáním s kumpány z farmy. Bylo fajn, že si našel konečně práci, ale na farmě se, bohužel, chytnul té horší party. Při vzpomínce na jeho nesnesitelné kocoviny se otřásla. Za poslední půl rok se to zhoršovalo. Probral se po flámu a začal mlátit s věcmi kolem sebe. Boty, hrnce… Vždy raději někam zalezla. Na půdě, úplně nahoře v krovu, byla místnůstka, jejíž podlahu pokrývala smotaná konopná lana. Ve štítu bylo malé kulaté okénko. Jednou si tam vzala deku a postupně nanosila další věci. Knížky, lampičku, přenosné topení… Namísto, aby se choulila v Jonasově náruči, tiskla k sobě vyšívaný polštář, suvenýr ze společného výletu do Bergenu. Který zařídila. A zaplatila…
„Jonasi, musíš s tím pitím přestat, pro tvý vlastní dobro. Přiznej si, že máš problém! Stokrát jsem tě prosila, abys to nepřeháněl! Stokrát jsi mě poslal k čertu.“
Křičela. Kvůli větru a dešti nemohla jinak. Ale dělalo jí dobře, že konečně našla svůj hlas, že může křičet. Musí křičet. „Tak víš co? Jdi si k čertu sám! Já už s tebou být nechci!“
„Nedělej scény, chováš se jak malá hysterka!“
„Ne, Jonasi, to ty se chováš jako malý fracek!"
„Fracek? Ty mrcho! Všechno dělám jen kvůli tobě! Makám jak šroub celý dny! Mám snad nárok na trochu zábavy po práci?!“
„Ale bavíš se jenom ty, Jonasi. Já se nebavím, já se tě už jenom bojím. Odcházím, ale bez tebe!“ Udělala krok, chtěla ho obejít.
„Tak si jdi! Nenávidím tě! Zničilas mi život!“
„Nedělej scény, chováš se jak malá hysterka!“
„Ne, Jonasi, to ty se chováš jako malý fracek!"
„Fracek? Ty mrcho! Všechno dělám jen kvůli tobě! Makám jak šroub celý dny! Mám snad nárok na trochu zábavy po práci?!“
„Ale bavíš se jenom ty, Jonasi. Já se nebavím, já se tě už jenom bojím. Odcházím, ale bez tebe!“ Udělala krok, chtěla ho obejít.
„Tak si jdi! Nenávidím tě! Zničilas mi život!“
Založil ruce a otočil se k ní zády.
Růžová žula byla mokrá a kluzká. Vichr zacloumal jejím křehkým tělem. Podrážka boty se smekla. Alva vykřikla. Jonas se otočil, natáhnul k ní ruku. Ona k němu. Mokré konečky prstů se naposledy dotkly … a najednou bylo ticho. Vítr ustal. Nad útes se poplašeně vzneslo hejno žalujících racků.
