26. dubna 2022

Fotografie - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Ztratil pojem o čase. Dny se podobaly jeden druhému a lišily se jen mírou bolesti, kterou právě prožíval. Probudil ho nezvyklý hluk. Po něm přišel výbuch, chvíle ticha a křik. Tak to šlo celou noc. 
K ránu se zdi kolem něj začaly sypat a z místa, kde ho věznili, zbyly jen trosky. Celé město hořelo, všude rozvaliny a chaos. Jemu se jako zázrakem nic nestalo.
Na kraji města v místě, kde býval park, narazil na někoho, kdo neměl takové štěstí jako on. Ležel nehybně pod rozkvetlou třešní a díval se na něj prázdnýma očima. Byli skoro stejně velcí. Vyměnil si s ním oblečení i jeho boty mu seděly. Ve vnitřní kapse zaprášeného kabátu dokonce našel osobní doklady. Mrtvý muž ve vězeňském mundůru s jeho identifikačním číslem teď vypadal skoro stejně jako on. Chvíli se rozmýšlel, pak vzal kámen a rozbil mu obličej. Tam v tom parku umřel a stal se někým jiným. Vlastně během posledních měsíců zemřel mnohokrát, ale teď měl i nové jméno.
Najednou měl nepříjemný pocit, že ho někdo pozoruje. Uslyšel praskání větví a rychle se rozeběhl tím směrem. Z křoví vyběhla drobná postava oblečená do dívčích šatů, chytil ji, strhl na zem a s překvapením zjistil, že je to mladá žena. Měla zakrvácenou tvář a vyděšeně se mu dívala do očí. Někoho mu připomínala, ale nedokázal si vzpomenout koho.
Pustil ji, zvedl ruce a pomalu řekl: „Nechci ti ublížit.“ Žena mlčela.
„Rozumíš mi?“ naklonil se k ní. Přikývla a odvrátila tvář.
„Utíkáš z města?“ vyptával se dál. Znovu kývla. Uvědomil si, že se třese a je jí asi zima. Nabídl jí kabát a přemýšlel, co teď. Nemohl ji pustit, mohla by ho prozradit.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Anna,“ řekla tiše. Všiml si, že má na ruce snubní prsten.
„Půjdeš se mnou,“ rozhodl. Nic neřekla, ale neodporovala. Usoudil, že nakonec může být výhoda jít ve dvou. Možná bude méně nápadný, než kdyby šel sám.
Anna byla tichá a plachá, moc toho nenamluvila. Bylo zvláštní být po tolika měsících zase ve společnosti ženy. K večeru došli na místo, kde se dalo přenocovat. Leželi vedle sebe a on vnímal, že je ztuhlá nejen zimou, ale i strachem.
Pevně ji objal, aby se zahřála a zašeptal: „Nemusíš se bát, nechci ti ublížit.“
Vůně jejích vlasů mu připomněla vůni jeho ženy a po dlouhé době spal klidně celou noc.
Druhý den došli do vypálené vesnice za městem, kde v jednom rozbořeném domě našli dokonce něco k jídlu. Z celé vsi zůstala stát jen jedna stodola a na ní přilepená místnost, kde dřív spával čeledín nebo děvečka. 
Anna se na noc uložila tam a on si lehnul do stodoly. 
Zdál se mu sen, který ho pronásledoval už několik měsíců. Znovu v něm slyšel ženský křik. Tentokrát ale neustal a probudil ho. Uvědomil si, že je to doopravdy, že za zdí křičí Anna. 
Uslyšel i mužský hlas, jak říká: „Jen křič, ty malá děvko.“
Vběhl dovnitř. Anna ležela na zádech a na ní muž ve vojenské uniformě. Jednou rukou ji pevně držel za obě ruce, druhou pod krkem a rytmicky se přitom pohyboval. Bylo to, jak zhmotněná noční můra. Neviděl Annu, viděl jinou ženu. Svoji ženu. 
Jenže tentokrát ho nikdo nedržel. Zuřivě se na muže vrhnul a začal ho škrtit. 
Přestal, až když k němu dolehl Annin pláč a její slova: „Dost, prosím, už dost.“
Shodil mrtvého vojáka na zem, neobratně Annu pohladil po vlasech a pak ji objal. Plakali oba.
„Není to tu pro nás bezpečné, musíme odejít,“ prohlásil, když se vzpamatoval. 
Anna jen tiše přikývla. Rozhlédl se po místnosti. Na stolku u postele ležela vojákova pistole, zasunul ji za opasek a vzal do ruky pomačkanou fotografii, která ležela vedle ní. Uvědomil si, že ji zná. Stejná stávala na stole v kanceláři muže, který ho opakovaně vyslýchal a mučil. 
Toho, který nechal vypálit jeho vesnici, zastřelil mu syna a znásilnil ženu. Pak ji zamkl v jejich domě a dal rozkaz, aby ho zapálili. On se na to musel dívat tak dlouho, dokud zoufalý křik jeho ženy neutichl. Stal se jeho noční můrou. Slyšel ho každou noc ve snu a vyděšené oči jeho syna ho budou pronásledovat až do smrti. Přísahal si, že je pomstí.
Znovu se podíval na fotografii. Byl na ní ten muž, na kolenou měl malého blonďatého chlapce a vedle něj seděla žena. Anna. 
Překvapeně se na ni podíval, pak pomalu vytáhnul zbraň a namířil ji na ni.