Všechnu práci jsem měla hotovou a poprvé po dlouhé době jsem se před spaním nemusela o nic starat a konečně jsem si mohla v klidu přečíst knihu. Ale neumytý talíř po večeři mi překazil plány.
Nechtěla jsem to nechat až na ráno, protože večer byl velmi příjemný a klidný a špinavý talíř se do něj nehodil. Tak jsem vzala saponát, kartáč a samozřejmě talíř a zamířila do kuchyně.
Když jsem se blížila ke kuchyni, uslyšela, že někdo tam je.
"Kdo tam vaří tak pozdě?" pomyslela jsem si a šla do kuchyně. Byl to kluk, který nedávno přistěhoval na naše patro, takže jsme ho ještě neznali. Pozdravili jsme se a já si začala umývat talíř. Zbytky jídla se už za pár hodin přilepily na talíř, takže se proces mytí trochu zdržel. Stála jsem tam a hluboce přemýšlela.
"Odkud asi je?" pomyslela jsem si. "S kým bydlí a jak se jmenuje?"
Chtěla jsem se s ním seznámit a zeptat se ho na všechno, ale neměla jsem náladu navazovat známosti a povídat si půl večera v kuchyni, stát tam bez kalhot, s obličejem zapařeným od sprchy a bez brýlí. Tak jsem jen umyla talíř, vzala saponát a kartáč a chystala se vrátit do svého pokoje. Najednou slyším: "Hej, to je moje mýdlo!" říká mi ten kluk.
Nejdřív jsem nevěděla, co tím myslí. "To je moje!" - řekne a ukáže na muj saponát.
Celá situace byla tak absurdní, že jsem si byla jistá, že se mi ten kluk teď omluví a já půjdu spát, ale on mi pořád dokazoval, že se můj saponát nějak zničehonic stal jeho saponátem. Už jsem se opravdu nesmála a můj klid a pohoda se někam vytratily.
"Koupil jsem to mýdlo, nechal jsem ho tady v myčce a ty sis ho vzala pro sebe!" řekl kluk a zvýšil hlas. Taková obvinění mě zarazila. Vzpomněla jsem si, že před pár dny tu byl stejný saponát, ale s jinou vůní. Tak jsem mu vysvětlila, že saponát, o kterém mluvil, měl květinovou vůní a ten muj má mátovou. Ale ten kluk mě neposlouchal, jen pořád říkal: "Dobře, dobře, můžeš si to vzít!"
Svíral ve mně vztek a zášť. Byla jsem obviněna z něčeho, co jsem neudělala, a nemohla jsem to ani odmítnout! Hádali jsme se dál, a každý z nás byl pevně přesvědčen, že má pravdu. Rozhodla jsem se ale, že se podívám, jestli jsem mu náhodou opravdu nevzala mýdlo.
Řekla jsem: "Dobře, podívám se do svého pokoje, jestli jsem ti náhodou nevzala mýdlo. Pokud ano, žádný problém, nepotřebuji cizí." Šla jsem do svého pokoje, ale podle očekávání tam žádné druhý saponát nebyl.
Vrátila jsem se do kuchyně plná vzteku a vykřikla: "Ne, kluku, to je určitě moje mýdlo!" Rychle jsem se otočila a odešla, a on mě sarkasticky následoval s výkřikem: "Jo, no jo, jasně, že je tvoje!" Vůbec se mi nechtělo spát a už to nebyl klidný večer.
P.S. S tím klukem jsme se pak spřátelili, ukázalo se, že je to Francouz a je normální kluk. O saponátu jsme se nikdy nebavili, takže dodnes nevím, jestli si myslí, že jsem mu saponát ukradla, nebo jestli si uvědomil, že se zmýlil.
"Kdo tam vaří tak pozdě?" pomyslela jsem si a šla do kuchyně. Byl to kluk, který nedávno přistěhoval na naše patro, takže jsme ho ještě neznali. Pozdravili jsme se a já si začala umývat talíř. Zbytky jídla se už za pár hodin přilepily na talíř, takže se proces mytí trochu zdržel. Stála jsem tam a hluboce přemýšlela.
"Odkud asi je?" pomyslela jsem si. "S kým bydlí a jak se jmenuje?"
Chtěla jsem se s ním seznámit a zeptat se ho na všechno, ale neměla jsem náladu navazovat známosti a povídat si půl večera v kuchyni, stát tam bez kalhot, s obličejem zapařeným od sprchy a bez brýlí. Tak jsem jen umyla talíř, vzala saponát a kartáč a chystala se vrátit do svého pokoje. Najednou slyším: "Hej, to je moje mýdlo!" říká mi ten kluk.
Nejdřív jsem nevěděla, co tím myslí. "To je moje!" - řekne a ukáže na muj saponát.
To mě trochu rozesmálo a říkám mu: "Ne, kámo, to je úplně moje mýdlo, právě jsem s ním přišla do kuchyně!"
Celá situace byla tak absurdní, že jsem si byla jistá, že se mi ten kluk teď omluví a já půjdu spát, ale on mi pořád dokazoval, že se můj saponát nějak zničehonic stal jeho saponátem. Už jsem se opravdu nesmála a můj klid a pohoda se někam vytratily. "Koupil jsem to mýdlo, nechal jsem ho tady v myčce a ty sis ho vzala pro sebe!" řekl kluk a zvýšil hlas. Taková obvinění mě zarazila. Vzpomněla jsem si, že před pár dny tu byl stejný saponát, ale s jinou vůní. Tak jsem mu vysvětlila, že saponát, o kterém mluvil, měl květinovou vůní a ten muj má mátovou. Ale ten kluk mě neposlouchal, jen pořád říkal: "Dobře, dobře, můžeš si to vzít!"
Svíral ve mně vztek a zášť. Byla jsem obviněna z něčeho, co jsem neudělala, a nemohla jsem to ani odmítnout! Hádali jsme se dál, a každý z nás byl pevně přesvědčen, že má pravdu. Rozhodla jsem se ale, že se podívám, jestli jsem mu náhodou opravdu nevzala mýdlo.
Řekla jsem: "Dobře, podívám se do svého pokoje, jestli jsem ti náhodou nevzala mýdlo. Pokud ano, žádný problém, nepotřebuji cizí." Šla jsem do svého pokoje, ale podle očekávání tam žádné druhý saponát nebyl.
Vrátila jsem se do kuchyně plná vzteku a vykřikla: "Ne, kluku, to je určitě moje mýdlo!" Rychle jsem se otočila a odešla, a on mě sarkasticky následoval s výkřikem: "Jo, no jo, jasně, že je tvoje!" Vůbec se mi nechtělo spát a už to nebyl klidný večer.
P.S. S tím klukem jsme se pak spřátelili, ukázalo se, že je to Francouz a je normální kluk. O saponátu jsme se nikdy nebavili, takže dodnes nevím, jestli si myslí, že jsem mu saponát ukradla, nebo jestli si uvědomil, že se zmýlil.
