„Hi, tady Jana z České republiky,“ vysoukala jsem ze sebe. Dřív, než jsem se stihla zeptat, zda by se s námi chtěl vidět, zmizel mi telefon opět z ruky. „Třeba se mu podaří získat pro zahajovací ceremoniál i Ministra školství,“ plánoval vedoucí školní rady a bývalý spolužák Kikweteho pan Madeni.
Mám pocit, že je mi 10 a sedím v kanceláři mého táty v areálu bývalého JZD u nás ve vsi. Spolu s ostatními dobrovolníky se nám podařilo, pro mě naprosto záhadným způsobem, sejít se hned první den s nejdůležitějšími osobami na střední škole v Chalinze. „Zahlédl jsem vás ve vesnici, tak jsem vás následoval až sem“, vysvětlil svou přítomnost pan Madeni. Přes všechny snahy zapadnout a být nenápadná, jsem mzungu – běloška, bílá skvrna na krku vran, které požíraly kůži na jatkách, kolem kterých jsme každé ráno procházeli. Budu tím po celou dobu přitahovat pozornost celého městečka k naší pětičlenné skupince.
„Ceníme si, že jste přijeli budovat a ne bourat,“ dodal šibalsky.
Po schůzce jsme vyrazili na obhlídku školy. Uprostřed areálu obklopeného budovami sloužícími jako třídy seděli pod stromy studenti.
Po schůzce jsme vyrazili na obhlídku školy. Uprostřed areálu obklopeného budovami sloužícími jako třídy seděli pod stromy studenti.
„Píšou test,“ vysvětlil nám ředitel školy. „Chudáci, jak můžou opisovat, když sedí tak daleko od sebe?“ zeptala jsem se své tanzanské spolupachatelky Najmy. Prohlížela jsem si je se stejnou zvědavostí, jako oni mě.
„Tak jo, tak my vám tady zařídíme knihovnu,“ říkala jsem si sama pro sebe.
Tanzánci se učí anglicky až od střední školy, proto často raději mluví svahilsky. Při řeči taky nemění příliš výraz v obličeji, takže jsem často nechápala, co se vlastně děje. V kombinaci s tanzanskou pomalostí to pro moji evropskou dušinku, která potřebuje mít všechno naplánované a pod kontrolou, byl tak trochu zázrak, když jsme si po třech týdnech mohli říct: „Hotovo!“.
V den oficiálního otevření knihovny měli studenti volno. Dívky vyměnily černé sukně za okrové a na bosé nohy nazuly černé boty a do nich ve stylu českého turisty bílé ponožky. Slavnostní místnost byla vyzdobena barvami tanzanské vlajky. „Černá značí původní svahilské obyvatelstvo“, vysvětluje mi jeden ze studentů. „Zlatá se zelenou minerální bohatství a bujnou vegetaci“, překřikuje ho jiný. Opravdu trefné, všechny tyto barvy mě tady již několik týdnů opravdu obklopují. „A světle modrá?“, ptám se dívky, která stojí vedle mě. „Řeky a Indický oceán,“ odvětí nesměle. Vzhledem k tomu, jak často tu netekla voda se s touto částí vlajky ztotožnit nemůžu.
Slavnostní nálada byla cítit ve vzduchu, vedení naší organizace bylo spokojené a sponzoři si fotili novou knihovnu ze všech stran. „Stoupněte si sem a dělejte, že čtete“, pobízel fotograf všudypřítomné studenty. „Ministr nepřijede a Kikwete má zpoždění“, přiběhl nám oznámit pan ředitel. TIA. Toto je Afrika. Člověk si nikdy nemůže být ničím jistý. Začali jsme tedy bez nich.
„Znáte Československo?“, započal pan Madeni slavnost. „Zatímco se Tanganika a Zanzibar spojili, Česko a Slovensko se rozdělily. Tady Jana pochází z České republiky. Její jméno znamená ve svahilštině včera“, pokračoval se svou řečí. Následovaly další a další proslovy, které se střídaly s vystoupeními studentů. Kwaito, Singeli a další africké tance mě přiváděli v úžas! Všichni se bavili a smáli. Najednou do všeobecného veselí někdo oznámil: „Přijel syn prezidenta! Přijel Kikwete!“. Tak jsme se dočkali. Spolu s ním přijela i televize a novináři. Byli tou třešničkou na dortu nebo spíše po Tanzánsku pečeným kuřetem na zlatém papíře, které korunuje velkou slávu a ztvrdili tak důležitost knihovny v očích celé místní komunity.
Poslední závěrečné foto. Někdo mi šahá na vlasy, tak jako ostatně po celou dobu pobytu a ano, i přes dlouhodobé působení afrického slunka na moji pleť, stále ladím s bílými košilemi studentů a studentek střední školy v Chalinze.
Tanzánci se učí anglicky až od střední školy, proto často raději mluví svahilsky. Při řeči taky nemění příliš výraz v obličeji, takže jsem často nechápala, co se vlastně děje. V kombinaci s tanzanskou pomalostí to pro moji evropskou dušinku, která potřebuje mít všechno naplánované a pod kontrolou, byl tak trochu zázrak, když jsme si po třech týdnech mohli říct: „Hotovo!“.
V den oficiálního otevření knihovny měli studenti volno. Dívky vyměnily černé sukně za okrové a na bosé nohy nazuly černé boty a do nich ve stylu českého turisty bílé ponožky. Slavnostní místnost byla vyzdobena barvami tanzanské vlajky. „Černá značí původní svahilské obyvatelstvo“, vysvětluje mi jeden ze studentů. „Zlatá se zelenou minerální bohatství a bujnou vegetaci“, překřikuje ho jiný. Opravdu trefné, všechny tyto barvy mě tady již několik týdnů opravdu obklopují. „A světle modrá?“, ptám se dívky, která stojí vedle mě. „Řeky a Indický oceán,“ odvětí nesměle. Vzhledem k tomu, jak často tu netekla voda se s touto částí vlajky ztotožnit nemůžu.
Slavnostní nálada byla cítit ve vzduchu, vedení naší organizace bylo spokojené a sponzoři si fotili novou knihovnu ze všech stran. „Stoupněte si sem a dělejte, že čtete“, pobízel fotograf všudypřítomné studenty. „Ministr nepřijede a Kikwete má zpoždění“, přiběhl nám oznámit pan ředitel. TIA. Toto je Afrika. Člověk si nikdy nemůže být ničím jistý. Začali jsme tedy bez nich.
„Znáte Československo?“, započal pan Madeni slavnost. „Zatímco se Tanganika a Zanzibar spojili, Česko a Slovensko se rozdělily. Tady Jana pochází z České republiky. Její jméno znamená ve svahilštině včera“, pokračoval se svou řečí. Následovaly další a další proslovy, které se střídaly s vystoupeními studentů. Kwaito, Singeli a další africké tance mě přiváděli v úžas! Všichni se bavili a smáli. Najednou do všeobecného veselí někdo oznámil: „Přijel syn prezidenta! Přijel Kikwete!“. Tak jsme se dočkali. Spolu s ním přijela i televize a novináři. Byli tou třešničkou na dortu nebo spíše po Tanzánsku pečeným kuřetem na zlatém papíře, které korunuje velkou slávu a ztvrdili tak důležitost knihovny v očích celé místní komunity.
Poslední závěrečné foto. Někdo mi šahá na vlasy, tak jako ostatně po celou dobu pobytu a ano, i přes dlouhodobé působení afrického slunka na moji pleť, stále ladím s bílými košilemi studentů a studentek střední školy v Chalinze.
