 |
| Jana v roce 2009 ušla 3000 km |
Vyoukla jsem z okna a Timotij seděl na kamenné zídce před ubytovnou a mával na mě.
Šli jsme spolu už tři dny. Čerpala jsem z něj energii, kdykoliv jsem byla unavená.
Jsme oba poutníci, každý z jiné části světa, ale cíl máme stejný - dojít do Santiaga de Compostela. Moc si nerozumíme. On totiž mluví hlavně portugalsky a já česky. Když je potřeba, hledáme slovíčka jiných jazyků, kterým rozumíme oba.
Trháme ostružiny u cesty. On úpně vážně pronese: "Ich mochte essen." (Chci jíst.)
A já, protože znám asi sto slov německy, mmu odpovím: "Ich auch." (Já taky.)
Oba jsme spokojení, právě jsme si rozuměli.
A tak jdeme bok po boku do dalšího Albergu, což je nocležna pro poutníky. Přestože už se stmívá, pořád je strašné horko, a tak zastavíme při první příležitosti. Jenže v ubytovně už mají obsazeno.
"Musíte jít dál," říkají. Tedy my jim nerozumíme, ale vlastně rozumíme. Na prstech ukazují číslo pět.
"Pět kilometrů?"Kývají hlavami, a tak pokračujeme. Jen humor už mi v tom vedru dochází. Ze zoufalství na sebe pokřikujeme: "Akva. Essen. Schlafen." (Voda. Jíst. Spát.) Jen slova, celé věty ani jeden nedáme dohromady.
Najednou Timotij ukáže do údolí, kde je vesnička s několika domy. Na návsi před Albergem sedí několik bezradných poutníků. I tady je obsazeno. Gestikulují, že budeme muset spát venku na lavičkách.
Rozbrečim se. Timoty mě pohladí a vyrazí ke skupině nějakých Japonců. Nevím, co jim říká, ale otáčejí se ke mně a pak se od nich oddělí asi sedmnáctiletý kluk. Přijde ke mě a podá mi svůj "lístek na postel".
Taková byla v roce 2009 moje pouť do Santiaga de Compostela...
