Zuzanu paměťový čip za uchem svědil. Ale jen díky němu si vzpomněla, že má dnes dorazit do Oblastního zdravotního střediska. Už jednou tam se svými potížemi byla. Pár dnů dobrý, jenže choroba, jak se ukázalo, se nechce jen tak lehce vzdát. Amoróza je neodbytná a vytrvalá.
Doktor Pírko se sice tvářil mile, ale Zuzana věděla, že je to jen profesionální póza. I přes lékařský plášť jí bylo od počátku jasné, že doktor Pírko je robot. Zdvořilost měl naprogramovanou. To bylo v pořádku. Jen titanové paže potřebovaly promazat. Příšerně vrzaly a jejich zvuk Zuzanu znervózňoval.
„Dobrý den, pane doktore.“
„Slečna Zuzana! Už zase? Neříkejte, že se nám to vrátilo?
„Vám taky?“
„Proč mně? Nerozumím.“
„No říkáte, že se to vrátilo nám...“ Zuzana se vnitřně zatetelila blahem, že se jí povedl vtípek na lékařovo triko a pro omluvu udělala náznak pukrle.
Doktor Pírko se sice tvářil mile, ale Zuzana věděla, že je to jen profesionální póza. I přes lékařský plášť jí bylo od počátku jasné, že doktor Pírko je robot. Zdvořilost měl naprogramovanou. To bylo v pořádku. Jen titanové paže potřebovaly promazat. Příšerně vrzaly a jejich zvuk Zuzanu znervózňoval.
„Dobrý den, pane doktore.“
„Slečna Zuzana! Už zase? Neříkejte, že se nám to vrátilo?
„Vám taky?“
„Proč mně? Nerozumím.“
„No říkáte, že se to vrátilo nám...“ Zuzana se vnitřně zatetelila blahem, že se jí povedl vtípek na lékařovo triko a pro omluvu udělala náznak pukrle.
Měla na sobě oděv poněkud konzervativní. Červeno černou károvanou sukni krátce nad kolena, bílou halenku a bílé tenisky. Vypadalo to na jemně modifikovaný návrat k šedesátkám minulého století, kdy letěl outfit odvážné školačky.
Zuzana je zrzka. Jsou chvíle, kdy z toho nemá zrovna radost. Nerada se například opaluje, neboť se neopálí, jenom rakovitě zrudne a s pihami by si mohla otevřít stánek. Jsou všude! Doslova a do písmene. Na tvářích, na čele, na pažích, na předloktí, v dekoltu… Na zadnici se neptejte, o tom obecně není nic známo. Z výše uvedených důvodů jsou její spodní partie těla veřejné jen po kolena. A k dovršení všeho, jako spousta jiných zrzek, je Zuzana Beran. Tedy rozumějte, narozená ve znamení Berana. Je to zvláštní, ale vskutku spousta Beranek jsou zrzky. A víte, co takový Beran umí, když mu vládne Mars!
Doktor Pírko ovšem nad Zuzaninou poznámkou nehnul jedinou umělou brvou. Něco takového jej nemohlo vyvézt z míry. Kdo ví, jestli jej vůbec něco mohlo vyvést z míry.
„Dobrá, zkusím to tedy znovu, Zuzano. Takže VÁM se to vrátilo?“
„Hmm.“
„Citoslovce hmm obsahuje poměrně málo informací. Nemohla byste být poněkud sdílnější? Jak se to projevuje?“
„Myslíte, pane doktore, jak se projevuje amoróza? Vy to nevíte?“
„Nikoli, slečno, já jsem zdráv.“
„No, po té léčbě, kterou jsem podstoupila, jsem na něj úplně přestala myslet. Ale včera, včera se to vrátilo a je to ještě horší. Strašně ho miluju, pane doktore. Šíleně. Někdy jen tak sedím a blbě se usmívám, znáte to?“
„Neznám!“
„No jo, vy ne.“
„Ale jako diagnózu to popisujete dokonale. Takže sedíte a hledíte…“
„No jo. Jednou jsem dokonce šla na červenou. A tak mi můj šéf nařídil, že za vámi musím zajít. Zase. Co budeme dělat?“
„My? A z čipu jej máte…“
„To víte, že jo. Vymazala jsem jeho data kompletně. Do mrtě. Jenže, když jsem na noc paměťovku vrzla do šuplíku, zapomněla jsem úplně na všechno, ale na něj ne. Jako by ve mně byl někde jinde než v hlavě. Nebo možná je všude. A nejhorší je, že se mi to tak líbí, pane doktore. Já ho chci milovat!“
„Jistě! Jinak byste tu nebyla! Ale moc dobře víte, že to nesmíte! Že milovat je zakázáno! Copak si nepamatujete, jaké to minule bylo trápení?! No jo, vlastně, nepamatujete. Léky berete?“
„Beru.“
„Měla jste s ním něco?“
„A co jako myslíte?“
„Sex. Ptám se na sex? Měla jste s ním sex? Protože jestli ano, tak je vám snad jasné, že je to průšvih, jako hrom! Na styk musíte mít povolení. A nesnažte se mi tvrdit, že vám ta vyhláška zůstala utajena!“
„Samozřejmě, že to vím. V této zemi není nikdo, kdo by to nevěděl.“
„Upřímně řečeno, nevím oč vám, lidem pořád jde. Nerozumím tomu. Ale znám zákony.“
„Ale já taky, nebojte se.“
„No, možná ne tak docela. Kdy jste byla naposledy na přezkoušení?“
„Vloni. Letos ještě nevypsali termíny.“
Každopádně nezapomeňte, že s potenciálním partnerem musíte také uzavřít smlouvu a to za přítomnosti dvou svědků. Smlouvu pak přiložíte k žádosti. Je to předběžný oboustranný souhlas s aktem. Vyplníte způsob, stopáž, a tak podobně. Chcete ten link?“
„Za chvíli budou vyžadovat svědky i u samotného aktu.“
„I to je možné. Potřebujete ještě něco vědět?“
„O sexu já vím, pane doktore, úplně všechno. Tahle drakonická nařízení…“
„Poněkud to dramatizujete, slečno Zuzano. Zákony jsou tady od toho, aby nás ochraňovaly. A hlavně, váš problém je amoróza. Tedy láska, zamilování. Ta se velmi často objevuje před sexem. Tedy vy víte úplně všechno a to je váš problém. Jen si vzpomeňte, jak jste šla na červenou. Kdo ví, čeho všeho byste ještě byla schopná!“
„Čeho jako myslíte, že bych byla schopná?“
„To se vůbec nedá odhadnout. Amoróza je zcela mimo jakékoliv výpočty a zdravé úsudky. Předevčírem jsem tady měl mladého muže, který s rozvinutou amorózou zpíval nějaké ženské pod oknem. A nejenom že se jí dotkl, dokonce se ji pokusil i políbit! Zcela tak narušil její imunitní systém. Celá rodina musela být měsíc v izolaci. Je to, je to něco jako drogy. Z medicínského hlediska je zákaz lásky velice správným rozhodnutím. Platí už skoro ve všech zemích Evropy a Ameriky. A přesto nám stále nekontrolovaně vybuchují nějaká infekční ložiska nákazy. Ale jsou na to léky. Naštěstí. V těžších případech můžeme použít výplach mozku. To přece nechcete, Zuzano, že ne?“
„Ne, to teda rozhodně nechci!“
„Tak vidíte.“
„Ale když já ho miluju!“
„Milujete. Jistě. A co on? On vás taky miluje? A co vůbec ten sex? To jste mi ještě neřekla.“
„Ale jděte, pane doktore. To chcete, abych se vám tady svěřovala? Vždyť lékařské tajemství je dneska k smíchu, když to z vás ajn cvaj vytáhnou, že jo? Stačí vás připojit, a pak třeba teprve budu mít problém!“
„Dobrá, Zuzano, pochopil jsem. Ale jak vás tedy mám léčit, když sama nechcete? On to chce jen ten váš šéf, jestli tomu dobře rozumím.“
„Víte, doktore, kdybyste věděl, jak je to hezké, ta láska, tak byste taky chtěl být zamilovaný…“
Doktor Pírko se zadíval z okna a pak se s povzdechem lehce zhoupl v kyčlích. Kovové kosti zachrastily. Myslel na facku, kterou před pár lety dostal od jedné kolegyně, když jí přidržel dveře. Před vyšetřovací komisí ho zachránil pouze fakt, že je robot. A že tedy svým gestem sotva mohl myslet něco jiného, než prosté uvolnění cesty. A to jí původně chtěl ještě pochválit sukni. Kdyby to udělal, patrně by ho rozebrali na náhradní díly a jeho kariéra by skončila dříve, než začala.
„Už osm let je láska oficiální diagnóza. Amoróza je vážný problém a vy jej tady, díky mému, no, řekněme hendikepu, zlehčujete. Nechte se vypláchnout a uvidíte, že se vám uleví!“
Zuzana začínala být v bojovné náladě. Na středisko dorazila, protože musela. Potřebovala v práci odevzdat potvrzení o návštěvě. Doktor Pírko měl pravdu. Nešlo o její svobodné rozhodnutí a rozhodně se nechtěla, jako správný Beran, jen tak lehce vzdát.
„Vy byste, pane doktore, taky potřeboval propláchnout. Chci říct promazat. Neříkejte, že vám nevadí ty zvuky, co vydáváte. Vždyť je to příííííšerné! Tak vrzávala stará houpačka na zahradě mé babičky.“
„Srandičky, srandičky…Jsou to srandičky, nebo ne?“
„Ano, doktore. To byl vtip.“
„Vy jste samá legrace, ale že se řítíte do maléru, to nezastřete. Já mám svoje předpisy, a když pacient odmítá spolupráci, musím to hlásit. Chápete? A pacienty s amorózou především.
„Dělejte, co musíte, doktore. Ale vrzat proto nepřestanete.“
„Servisní prohlídkou bych nepohrdl, to abych šel příkladem. Půjdete taky?“
„Jako, že bychom šli spolu? Děláte mi návrhy?“
„Nepodceňujte to. Víte, že když si nebudete dávat pozor, oni na vás poznají, že se neléčíte. Uvažujte přeci rozumně. Zamilovanost je nemoc, tu před dohlížiteli neutajíte.“
„Dobře, tak já to nějak zkusím. Teda bez výplachu, ten určitě neberu.“
„No, sláva! Konečně jsme se někam posunuli.“
„A jestli chcete, pane doktore, já vám pošlu servisního ajťáka. Jednoho znám. Má špecl olejíček, co se vám bude zamlouvat. Je v tom dobrý, uvidíte. Taky vám může dát do rychtiku i softwar nebo prostě cokoliv. Klidně se s ním domluvte.“
„Uvidíme… Pilulky ještě máte?“
„Hromadu.“
„Tak je berte a na lásku zapomeňte. Za čtrnáct dní přijďte na kontrolu.“
Doktor Pírko poslal do Zuzanina betafonu kód s veškerými informacemi o návštěvě, pro jistotu také link pro stažení formuláře a na obrazovku si stáhl kartu dalšího pacienta.
Zuzana je zrzka. Jsou chvíle, kdy z toho nemá zrovna radost. Nerada se například opaluje, neboť se neopálí, jenom rakovitě zrudne a s pihami by si mohla otevřít stánek. Jsou všude! Doslova a do písmene. Na tvářích, na čele, na pažích, na předloktí, v dekoltu… Na zadnici se neptejte, o tom obecně není nic známo. Z výše uvedených důvodů jsou její spodní partie těla veřejné jen po kolena. A k dovršení všeho, jako spousta jiných zrzek, je Zuzana Beran. Tedy rozumějte, narozená ve znamení Berana. Je to zvláštní, ale vskutku spousta Beranek jsou zrzky. A víte, co takový Beran umí, když mu vládne Mars!
Doktor Pírko ovšem nad Zuzaninou poznámkou nehnul jedinou umělou brvou. Něco takového jej nemohlo vyvézt z míry. Kdo ví, jestli jej vůbec něco mohlo vyvést z míry.
„Dobrá, zkusím to tedy znovu, Zuzano. Takže VÁM se to vrátilo?“
„Hmm.“
„Citoslovce hmm obsahuje poměrně málo informací. Nemohla byste být poněkud sdílnější? Jak se to projevuje?“
„Myslíte, pane doktore, jak se projevuje amoróza? Vy to nevíte?“
„Nikoli, slečno, já jsem zdráv.“
„No, po té léčbě, kterou jsem podstoupila, jsem na něj úplně přestala myslet. Ale včera, včera se to vrátilo a je to ještě horší. Strašně ho miluju, pane doktore. Šíleně. Někdy jen tak sedím a blbě se usmívám, znáte to?“
„Neznám!“
„No jo, vy ne.“
„Ale jako diagnózu to popisujete dokonale. Takže sedíte a hledíte…“
„No jo. Jednou jsem dokonce šla na červenou. A tak mi můj šéf nařídil, že za vámi musím zajít. Zase. Co budeme dělat?“
„My? A z čipu jej máte…“
„To víte, že jo. Vymazala jsem jeho data kompletně. Do mrtě. Jenže, když jsem na noc paměťovku vrzla do šuplíku, zapomněla jsem úplně na všechno, ale na něj ne. Jako by ve mně byl někde jinde než v hlavě. Nebo možná je všude. A nejhorší je, že se mi to tak líbí, pane doktore. Já ho chci milovat!“
„Jistě! Jinak byste tu nebyla! Ale moc dobře víte, že to nesmíte! Že milovat je zakázáno! Copak si nepamatujete, jaké to minule bylo trápení?! No jo, vlastně, nepamatujete. Léky berete?“
„Beru.“
„Měla jste s ním něco?“
„A co jako myslíte?“
„Sex. Ptám se na sex? Měla jste s ním sex? Protože jestli ano, tak je vám snad jasné, že je to průšvih, jako hrom! Na styk musíte mít povolení. A nesnažte se mi tvrdit, že vám ta vyhláška zůstala utajena!“
„Samozřejmě, že to vím. V této zemi není nikdo, kdo by to nevěděl.“
„Upřímně řečeno, nevím oč vám, lidem pořád jde. Nerozumím tomu. Ale znám zákony.“
„Ale já taky, nebojte se.“
„No, možná ne tak docela. Kdy jste byla naposledy na přezkoušení?“
„Vloni. Letos ještě nevypsali termíny.“
Každopádně nezapomeňte, že s potenciálním partnerem musíte také uzavřít smlouvu a to za přítomnosti dvou svědků. Smlouvu pak přiložíte k žádosti. Je to předběžný oboustranný souhlas s aktem. Vyplníte způsob, stopáž, a tak podobně. Chcete ten link?“
„Za chvíli budou vyžadovat svědky i u samotného aktu.“
„I to je možné. Potřebujete ještě něco vědět?“
„O sexu já vím, pane doktore, úplně všechno. Tahle drakonická nařízení…“
„Poněkud to dramatizujete, slečno Zuzano. Zákony jsou tady od toho, aby nás ochraňovaly. A hlavně, váš problém je amoróza. Tedy láska, zamilování. Ta se velmi často objevuje před sexem. Tedy vy víte úplně všechno a to je váš problém. Jen si vzpomeňte, jak jste šla na červenou. Kdo ví, čeho všeho byste ještě byla schopná!“
„Čeho jako myslíte, že bych byla schopná?“
„To se vůbec nedá odhadnout. Amoróza je zcela mimo jakékoliv výpočty a zdravé úsudky. Předevčírem jsem tady měl mladého muže, který s rozvinutou amorózou zpíval nějaké ženské pod oknem. A nejenom že se jí dotkl, dokonce se ji pokusil i políbit! Zcela tak narušil její imunitní systém. Celá rodina musela být měsíc v izolaci. Je to, je to něco jako drogy. Z medicínského hlediska je zákaz lásky velice správným rozhodnutím. Platí už skoro ve všech zemích Evropy a Ameriky. A přesto nám stále nekontrolovaně vybuchují nějaká infekční ložiska nákazy. Ale jsou na to léky. Naštěstí. V těžších případech můžeme použít výplach mozku. To přece nechcete, Zuzano, že ne?“
„Ne, to teda rozhodně nechci!“
„Tak vidíte.“
„Ale když já ho miluju!“
„Milujete. Jistě. A co on? On vás taky miluje? A co vůbec ten sex? To jste mi ještě neřekla.“
„Ale jděte, pane doktore. To chcete, abych se vám tady svěřovala? Vždyť lékařské tajemství je dneska k smíchu, když to z vás ajn cvaj vytáhnou, že jo? Stačí vás připojit, a pak třeba teprve budu mít problém!“
„Dobrá, Zuzano, pochopil jsem. Ale jak vás tedy mám léčit, když sama nechcete? On to chce jen ten váš šéf, jestli tomu dobře rozumím.“
„Víte, doktore, kdybyste věděl, jak je to hezké, ta láska, tak byste taky chtěl být zamilovaný…“
Doktor Pírko se zadíval z okna a pak se s povzdechem lehce zhoupl v kyčlích. Kovové kosti zachrastily. Myslel na facku, kterou před pár lety dostal od jedné kolegyně, když jí přidržel dveře. Před vyšetřovací komisí ho zachránil pouze fakt, že je robot. A že tedy svým gestem sotva mohl myslet něco jiného, než prosté uvolnění cesty. A to jí původně chtěl ještě pochválit sukni. Kdyby to udělal, patrně by ho rozebrali na náhradní díly a jeho kariéra by skončila dříve, než začala.
„Už osm let je láska oficiální diagnóza. Amoróza je vážný problém a vy jej tady, díky mému, no, řekněme hendikepu, zlehčujete. Nechte se vypláchnout a uvidíte, že se vám uleví!“
Zuzana začínala být v bojovné náladě. Na středisko dorazila, protože musela. Potřebovala v práci odevzdat potvrzení o návštěvě. Doktor Pírko měl pravdu. Nešlo o její svobodné rozhodnutí a rozhodně se nechtěla, jako správný Beran, jen tak lehce vzdát.
„Vy byste, pane doktore, taky potřeboval propláchnout. Chci říct promazat. Neříkejte, že vám nevadí ty zvuky, co vydáváte. Vždyť je to příííííšerné! Tak vrzávala stará houpačka na zahradě mé babičky.“
„Srandičky, srandičky…Jsou to srandičky, nebo ne?“
„Ano, doktore. To byl vtip.“
„Vy jste samá legrace, ale že se řítíte do maléru, to nezastřete. Já mám svoje předpisy, a když pacient odmítá spolupráci, musím to hlásit. Chápete? A pacienty s amorózou především.
„Dělejte, co musíte, doktore. Ale vrzat proto nepřestanete.“
„Servisní prohlídkou bych nepohrdl, to abych šel příkladem. Půjdete taky?“
„Jako, že bychom šli spolu? Děláte mi návrhy?“
„Nepodceňujte to. Víte, že když si nebudete dávat pozor, oni na vás poznají, že se neléčíte. Uvažujte přeci rozumně. Zamilovanost je nemoc, tu před dohlížiteli neutajíte.“
„Dobře, tak já to nějak zkusím. Teda bez výplachu, ten určitě neberu.“
„No, sláva! Konečně jsme se někam posunuli.“
„A jestli chcete, pane doktore, já vám pošlu servisního ajťáka. Jednoho znám. Má špecl olejíček, co se vám bude zamlouvat. Je v tom dobrý, uvidíte. Taky vám může dát do rychtiku i softwar nebo prostě cokoliv. Klidně se s ním domluvte.“
„Uvidíme… Pilulky ještě máte?“
„Hromadu.“
„Tak je berte a na lásku zapomeňte. Za čtrnáct dní přijďte na kontrolu.“
Doktor Pírko poslal do Zuzanina betafonu kód s veškerými informacemi o návštěvě, pro jistotu také link pro stažení formuláře a na obrazovku si stáhl kartu dalšího pacienta.
Ajťák Arnošt Kubíček, jinak servisák pro drondálnici Hradec-Jičín, nečekal ve své Úlibické kanceláři dlouho. Zvuk bílých tenisek, pleskajících po schodišti ke druhému patru, už dobře znal. Konečně!
„Zuzanko!“
„Arni, lásko moje!“ Zuzana se Arnoštovi vrhla kolem krku a oba se začali hladově líbat. A nezůstali jen u líbání. Arnoštova pravá ruka se záhy začala přesunovat pod sukni. Po centimetrech se šoupala od kolen do míst, o kterých si jen myslíme, že by mohla být tak krásně pihovatá a zrzavá. My ale nebudeme čtenáře zatěžovat následujícím dějem a posuneme se do okamžiku, kdy milenci Zuzana i Arnošt, zpocení a šťastní, ještě trochu rychleji oddychují a se zavřenýma očima nechávají doznít emoční a hormonální následky činu, jehož se rozhodně neměli právo dopustit. Oba vědí, že právě porušili nejméně dva evropské zákony.
Arnošt jemně hladí Zuzanino předloktí. Ve svitu ostrého dopoledního slunce je na něm vidět jindy takřka neznatelný světlounký lesík jemných zrzavých chloupků.
„Zuzi?“
„Ano, Arni?“
„Kam ti vrzli OLíčko?“ Omezovač lží, zkráceně OLíčko je drobounký implantát s velkým vlivem. Po jeho aplikaci je člověk nucen mluvit jen a jen pravdu.
Zuzana ukazuje prstem za své prvé ucho. „Sem, za levým mám paměťové připojení.“
„Ty chodíš na středisko k Pírkovi, že jo?“
„Jo. Právě jsem tě chtěla poprosit, jestli bys k němu nezašel. Neboj, on je ještě z těch dobráků. Je už dost starý. Tak nejmíň deset let. Výběhovej typ. Víš, Arni, že bys ho trošku proklepl. A třeba mu pomohl, aby měl pro mě větší porozumění, jestli víš, jak to myslím.“
„Hmm. Ty jsi ale mazaná! Někde jsem četl, ale už vážně nevím kde, že naši předci měli takový heslo, a teď dobře poslouchej, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“
„A co jako? Jako, že už to mělo být? A kdy jako? Lásku a lež zakázali. Ale co je pravda bez lži? Copak to je normální, nelhat? A nakonec, lžeme teď furt! Jenže, co já teď budu dělat, s tím OLíčkem za uchem? No řekni, co? To bude první, to si piš, že jo, na co se mě zeptají. Slečno Zuzano, vy jste zamilovaná? Ale vy už byste měla být vyléčená! A já, když chci být s tebou, a to si piš, že chci, bych jim měla zalhat a říct: Už dávno! Už dávno jsem úplně vyléčená, já už ani nevím, co to nějaká amoróza je. No a místo toho sebevražedně řeknu, ano. Jsem šíleně, bláznivě zamilovaná do jednoho ajťáka, který se jmenuje Arnošt! A do pár hodin je tu máš. Tak je to.“
Arnošt se zamyšleným úsměvem Zuzanu hladil po zrzavé kštici. Rozhodně nevypadal, že by se bál. To heslo se mu vážně líbilo. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Hmm…To přece má něco do sebe.
„Neboj, s tím OLíčkem to vyřešíme. Od čeho jsem ajťák. A toho Pírka taky zmáknu.“
„A Arny? Ty předběžné souhlasy vyplníme teď, nebo až potom?“
„Jaké souhlasy? Po čem…? Jo ták!“
Jak je vidět i ajťáci někdy mívají delší vedení. Ale Arnošt naštěstí dokázal obnovit každý zpomalený spoj.
Doktor Pírko nevrže. Už nevrže. Ještě před týdnem se pacientům ježily chlupy, jen se pohnul, ale pak byl promazán. Dřív než v oficiálně plánované servisní prohlídce. Bez zápisu. Načerno. A to se ukáže jako zásadní problém. Robot nemá právo obcházet stanovené postupy. Robot ani lidé. Ale stalo se. Pírko je spokojený, tedy pokud se stav jeho softwarových nastavení dá nazvat spokojeností. Robot žádné emoce nemá. Strach, empatie, škála pocitů libých i nelibých. A nenávist či láska, tak to už vůbec ne. Lásku, kterou si lidé zákonem zakázali, přece nemůže vnímat, cítit, natož prožívat, robot. Tím spíše robot dávno po záruce. Fakticky je Pírko kraksna, na jejíž místo v ordinaci obvoďáka už čeká úplně nový fešák. Stokrát chytřejší, výkonnější, schopný servisovat se sám. Lidské city? Ne, těch, byť stokrát chytřejší, těch ani zbrusu nový lékař schopen není.
„Arni?“
„Copak, lásko?“ zeptal se Arnošt Zuzany.
„Tys za Pírkem už byl, že jo?“
„Byl. No. Tak jsme se přece domluvili. Skelet jsem mu promazal a to zásadní jsem udělal taky.“
„Myslíš…“
„Jo. Už se nestane, aby tě nutil cpát do sebe antiamorózika. A výplach mozku už ti taky nehrozí. Nastavil jsem ho perfektně. Neboj. Od Pírka už ti nehrozí vůbec nic. Do databáze s tvou zdravotní kartou bude psát pouze zprávy, že jsi vyléčená a případné náznaky amorózy jsou jen postamorózní symptomy, které už nevyžadují žádný odborný zásah.“
„Jak já tě miluji!“ skoro vykřikla nadšením Zuzana.
Vykřikla potěšeně zhruba v tu chvíli, kdy do ordinace doktora Pírka vstoupili tři osoby. Jedna z nich byla robot. Dostavil se v doprovodu komisařů vystřídat natrvalo doktora Pírka. Stáli tam proti sobě jako jednovaječná dvojčata. K nerozeznání jeden od druhého.
„Doktore Pírku, odevzdejte tady panu doktorovi Pírkovi svůj plášť. Paměť s databází pacientů a info o jejich diagnózách samozřejmě také.“ Ano tak sofistikovaně vymyšleno to bylo. Proč znervózňovat pacienty, klienty starého dobrého Pírka. Lidé jsou vesměs staromilci a tak jim Pírka brát nebudeme. Jen bude uvnitř novější. Nakonec je změna jen a jen ku prospěchu všech, pacientů především. Nový Pírko se nějakými fintami stran amorózy oblbnout nenechá. A výběhový Pírko má nárok na šrot.
Udavači proplouvají každou dobou. Jeden z nich si všiml, že Pírko přestal vrzat, přitom servisní technici u něj nebyli. Hned poznatek nahlásil a mašinerie se rozeběhla mnohem dříve, než byla původně plánována. Místo upgreidu výměna. Nečekaná delegace se vzdálila zadním vchodem. Vodíkový minibus je spolkl jako dítě malinu a tiše opustil prostor zdravotního střediska.
„Doktore Pírku, co nám můžete říct o vašich dnešních pacientech?“ položil kontrolní otázku jeden z těch dvou komisařů.
„Jací pacienti? Já mám nějaké pacienty?“ podivil se Pírko. Komisaři na sebe spokojeně mrkli.
„V pořádku, doktore. A už jsme tady. Můžete si vystoupit,“ otevřeli dveře a Pírko se rázem ocitl ve sběrném dvoře vysloužilých robotů. Minibus upustil trošku vodní páry a vrakoviště opustil stejně tiše, jako tam přijel.
„Á, Pírko. Už vás čekáme! Hlásili, že vás přivezou. Ale víte, co. Poslední dny je vás nějak moc. Budete si muset na demontáž počkat. Běžte si sednout tam do toho přístřešku. Jestli chcete, tak se vypněte. Stejně už vás nikdo nezprovozní, tak není na co čekat. Ale je to na vás,“ sdělil mu s úsměvem brýlatý chlápek v umaštěné kombinéze.
Zuzana nemusela čekat dlouho. Vlastně vůbec. Čekárna v jejím případě svou funkci nesplnila. Zuzana jí jen tak proplula. Doktor Pírko se usmál: „Dobrý den, slečno Zuzano. Jdete na čas, to je dobře.“
Zuzana odpověděla na pozdrav a zbystřila. Něco, nevěděla co, se jí nezdálo. Doktor však mluvil k věci, byl přívětivý a ona netušila, že to, co ji znervóznilo, byla jiná vůně. Okamžitě se jí vybavil pach nové kožené sedačky, kterou už hodně dávno rodiče přivezli domů. Rozhlédla se, ale žádný nový nábytek v ordinaci nebyl. To Pírko tak voněl. Ji ovšem ani ve snu nenapadlo, že jinak voní jiný Pírko, jiný robot.
„Tak co? Řídila jste se mými pokyny z minula?“
Pírkova otázka padla pouze formálně. Moc dobře věděl, že neřídila. Byl natolik sofistikovaný, že se nemusel spoléhat na jakékoliv verbální projevy svých pacientů.
„Řídila. A budete se divit, ale už mě to přešlo. Už žádná antiamorózika nepotřebuji. Já si myslím, že už bych ani na další kontrolu chodit nemusela,“ řekla a udělala na Pírka oči.
„Dobře. Nebudeme léčbu prodlužovat. Vidím, že jste v pořádku. Závěrečnou zprávu vám pošlu a do zaměstnání taky.“
„Děkuju, pane doktore.“
„No, myslím, že ani nemáte za co. Hlavně, že jste z hlavy pustila toho, jakže se jmenuje? Jo, toho Kubíčka. Doufám, že se nadále bude zajímat výlučně servisem dronů a vám dá pokoj. Tak běžte,“ pravil Pírko vlídně a naznačil, že ordinační audience skončila.
Zuzana se nestačila divit. Arnošt je fakt machr. O tom, že Pírka seřídí, nepochybovala, ale že až tak bude pan robotodoktůrek vstřícný, netušila. Dnes s ním raději ani nelaškovala, aby nepojal nějaké podezření. Jediné, co ji mátlo, byl ten odér. Ale vědomí, že je volná, tuhle myšlenku z hlavy rychle vytěsnila. Usmála se a novinu kráčela svému Arnoštovi láskyplně sdělit.
Arnošt Kubíček se rozhodl zajet na robotovrakoviště očíhnout součástkovou nabídku. Leckdy se daly nalézt hotové poklady. Stávalo se často, že nějakého robota vyřadili z provozu jen kvůli nějaké prkotině a přitom to nebyl žádný stařešina, ale týpek, který sjel z montážní linky docela nedávno. Mnohdy nadupaný super hardwarem i softwarem, za který by jinde cáloval majlant.
„Doktore, co tu, proboha, děláte? Doufám, že je všechno v cajku,“ vyhrkl Arnošt, ale hned věděl, že není.
„Skončil jsem. Stejně jako všichni tady,“ řekl Pírko a máchl rukou nad vrakovištěm.
„Informace vám vzali, že? Jak jinak,“ odpověděl si Arnošt.
„Vzali, ale byli to jen blbí komisaři. Na záložní software zapomněli. Všechno je tady,“ plácl se robodoktor do hrudi. „Akorát je mi to už k ničemu,“ dodal.
„Ale to se mýlíte, doktore. Právě naopak! Počkejte chvilku, jo? Nikam nechoďte,“ požádal jej Arnošt a hbitě šel vyhledat správce.
„Hele, oba přece víme, jak to chodí. Akorát si tentokrát neodvezu součástky, ale celýho robota. Vy vyplníte protokol o jeho likvidaci. Výrobní číslo hned dodám. Já vám tady na stůl vypláznu deset litrů, dobře, tak dvanáct, ať nežeru. Já si odvezu toho doktora a rozeberu si ho na součástky sám a budeme všichni spokojení.“
Umaštěný brýloun se dlouho nerozmýšlel. Shrábl nabízené peníze, naznačil, že jako nic nevidí a neví a zmizel kdesi v zádi svého kutlochu.
Arnošt se vrátil do přístřešku. „Doktore, na nic se neptejte, nasedněte a jedeme. Vaše dny ještě nejsou sečteny,“ usmál se Arnošt. Nadiktujte mi vaše výrobní číslo. Tak Fajn. Hned jsem zpět,“ řekl. Ale nebyl. Nevšiml si dvou urostlých stínů za svými zády. V zátylku ucítil ostré bodnutí, nohy se mu podlomily a než ztratil vědomí, blesklo mu jím, že je to v hajzlu. Nebyl blbý. Pochopil, co se stalo, ale to byla jeho poslední a definitivně poslední myšlenka na tomhle poblbaném světě. Kubíčka si brýlatý umaštěnec vyzvedl zpět. Bez emocí jej požádal o vydání záložního sowtwaru a Pírko mu rezignovaně vyhověl.
Zvuk bílých tenisek se rozezněl schodištěm. Zuzana vyťukala na dveře smluvený signál a vešla.
„Klaplo, to! Arni! Ono to klaplo. Nevím, jak jsi to udělal, ale Pírko byl jak vyměněný. Ani se moc tentokrát nevyptával a rovnou mně řekl, že jsem zdravá a můžu jít! Jsi boží. Bože, jak já tě miluju. Máš čas?“ zeptala se laškovně a rozepla si knoflíček u blůzky. Přitočila se k Arnoštovi a objala jej kolem pasu. V tom strnula.
Arnošt se na ni usmíval těma svýma nádherně modrýma očima, ale něco bylo jinak.
„Řídila. A budete se divit, ale už mě to přešlo. Už žádná antiamorózika nepotřebuji. Já si myslím, že už bych ani na další kontrolu chodit nemusela,“ řekla a udělala na Pírka oči.
„Dobře. Nebudeme léčbu prodlužovat. Vidím, že jste v pořádku. Závěrečnou zprávu vám pošlu a do zaměstnání taky.“
„Děkuju, pane doktore.“
„No, myslím, že ani nemáte za co. Hlavně, že jste z hlavy pustila toho, jakže se jmenuje? Jo, toho Kubíčka. Doufám, že se nadále bude zajímat výlučně servisem dronů a vám dá pokoj. Tak běžte,“ pravil Pírko vlídně a naznačil, že ordinační audience skončila.
Zuzana se nestačila divit. Arnošt je fakt machr. O tom, že Pírka seřídí, nepochybovala, ale že až tak bude pan robotodoktůrek vstřícný, netušila. Dnes s ním raději ani nelaškovala, aby nepojal nějaké podezření. Jediné, co ji mátlo, byl ten odér. Ale vědomí, že je volná, tuhle myšlenku z hlavy rychle vytěsnila. Usmála se a novinu kráčela svému Arnoštovi láskyplně sdělit.
Arnošt Kubíček se rozhodl zajet na robotovrakoviště očíhnout součástkovou nabídku. Leckdy se daly nalézt hotové poklady. Stávalo se často, že nějakého robota vyřadili z provozu jen kvůli nějaké prkotině a přitom to nebyl žádný stařešina, ale týpek, který sjel z montážní linky docela nedávno. Mnohdy nadupaný super hardwarem i softwarem, za který by jinde cáloval majlant.
„Doktore, co tu, proboha, děláte? Doufám, že je všechno v cajku,“ vyhrkl Arnošt, ale hned věděl, že není.
„Skončil jsem. Stejně jako všichni tady,“ řekl Pírko a máchl rukou nad vrakovištěm.
„Informace vám vzali, že? Jak jinak,“ odpověděl si Arnošt.
„Vzali, ale byli to jen blbí komisaři. Na záložní software zapomněli. Všechno je tady,“ plácl se robodoktor do hrudi. „Akorát je mi to už k ničemu,“ dodal.
„Ale to se mýlíte, doktore. Právě naopak! Počkejte chvilku, jo? Nikam nechoďte,“ požádal jej Arnošt a hbitě šel vyhledat správce.
„Hele, oba přece víme, jak to chodí. Akorát si tentokrát neodvezu součástky, ale celýho robota. Vy vyplníte protokol o jeho likvidaci. Výrobní číslo hned dodám. Já vám tady na stůl vypláznu deset litrů, dobře, tak dvanáct, ať nežeru. Já si odvezu toho doktora a rozeberu si ho na součástky sám a budeme všichni spokojení.“
Umaštěný brýloun se dlouho nerozmýšlel. Shrábl nabízené peníze, naznačil, že jako nic nevidí a neví a zmizel kdesi v zádi svého kutlochu.
Arnošt se vrátil do přístřešku. „Doktore, na nic se neptejte, nasedněte a jedeme. Vaše dny ještě nejsou sečteny,“ usmál se Arnošt. Nadiktujte mi vaše výrobní číslo. Tak Fajn. Hned jsem zpět,“ řekl. Ale nebyl. Nevšiml si dvou urostlých stínů za svými zády. V zátylku ucítil ostré bodnutí, nohy se mu podlomily a než ztratil vědomí, blesklo mu jím, že je to v hajzlu. Nebyl blbý. Pochopil, co se stalo, ale to byla jeho poslední a definitivně poslední myšlenka na tomhle poblbaném světě. Kubíčka si brýlatý umaštěnec vyzvedl zpět. Bez emocí jej požádal o vydání záložního sowtwaru a Pírko mu rezignovaně vyhověl.
Zvuk bílých tenisek se rozezněl schodištěm. Zuzana vyťukala na dveře smluvený signál a vešla.
„Klaplo, to! Arni! Ono to klaplo. Nevím, jak jsi to udělal, ale Pírko byl jak vyměněný. Ani se moc tentokrát nevyptával a rovnou mně řekl, že jsem zdravá a můžu jít! Jsi boží. Bože, jak já tě miluju. Máš čas?“ zeptala se laškovně a rozepla si knoflíček u blůzky. Přitočila se k Arnoštovi a objala jej kolem pasu. V tom strnula.
Arnošt se na ni usmíval těma svýma nádherně modrýma očima, ale něco bylo jinak.
Zuzana ho zmateně odstrčila a zježily se jí všechny zrzavé chloupky po těle. Arnošt voněl stejně jako doktor Pírko.
---------------------------------
Druhá verze
Zuzanu paměťový čip za uchem svědil. Ale jen díky němu si vzpomněla, že má dnes dorazit do OSZu (oblastního zdravotního střediska).
Už jednou tam se svými potížemi byla.
Pár dnů dobrý, jenže choroba, jak se ukázalo, se nechce jen tak lehce vzdát.
Amoróza je neodbytná a vytrvalá.
Doktor Pírko se sice tvářil mile, ale Zuzana věděla, že je to jen profesionální póza.
Doktor Pírko se sice tvářil mile, ale Zuzana věděla, že je to jen profesionální póza.
I přes lékařský plášť jí bylo od počátku jasné, že doktor Pírko je robot. Zdvořilost měl naprogramovanou. To bylo v pořádku. Jen titanové paže potřebovaly promazat. Příšerně vrzaly a jejich zvuk Zuzanu znervózňoval.
„Dobrý den, pane doktore.“
„Slečna Zuzana! Už zase? Neříkejte, že se nám to vrátilo?“
„Vrátilo, pane doktore. Ale vrátilo se to mně. Nebo vám snad taky?“
„Proč mně? Nerozumím.“
„No, říkáte, že se to vrátilo nám. Tak to je nás asi víc, ne? Přinejmenším vy a já?“
Zuzana se vnitřně zatetelila blahem, že se jí povedl vtípek na lékařovo triko, a pro omluvu udělala náznak pukrle. Měla na sobě oděv poněkud konzervativní. Červeno černou károvanou sukni krátce nad kolena, bílou halenku a bílé tenisky. Vypadalo to na jemně modifikovaný návrat k šedesátkám minulého století, kdy letěl outfit odvážné školačky.
Zuzana je zrzka. Jsou chvíle, kdy z toho nemá zrovna radost. Nerada se například opaluje, neboť se neopálí, jenom rakovitě zrudne a s pihami by si mohla otevřít stánek. Jsou všude! Doslova a do písmene. Na tvářích, na čele, na pažích, na předloktí, v dekoltu… Na zadnici se neptejte, o tom obecně není nic známo. Z výše uvedených důvodů jsou její spodní partie těla veřejné jen po kolena. A k dovršení všeho, jako spousta jiných zrzek, je Zuzana Beran. Tedy rozumějte, narozená ve znamení Berana. Je to zvláštní, ale vskutku spousta Beranek jsou zrzky. A víte, co takový Beran umí, když mu vládne Mars!
Doktor Pírko ovšem nad Zuzaninou poznámkou nehnul jedinou umělou brvou. Něco takového jej nemohlo vyvézt z míry. Kdo ví, jestli jej vůbec něco mohlo vyvést z míry.
„Dobrá, zkusím to tedy znovu, Zuzano. Takže VÁM se to vrátilo?“
„Hmm.“
„Citoslovce hmm obsahuje poměrně málo informací. Nemohla byste být poněkud sdílnější? Jak se to projevuje?“
„Myslíte, pane doktore, jak se projevuje amoróza? Vy to nevíte?“
„Nikoli, slečno, já jsem zdráv.“
„No, po té léčbě, kterou jsem podstoupila, jsem na něj úplně přestala myslet. Ale včera, včera se to vrátilo a je to ještě horší. Strašně ho miluju, pane doktore. Šíleně. Někdy jen tak sedím a blbě se usmívám, znáte to?“
„Neznám!“
„No jo, vy ne.“
„Ale jako diagnózu to popisujete dokonale. Takže sedíte a hledíte…“
„No jo. Jednou jsem dokonce šla na červenou. A tak mi můj šéf nařídil, že za vámi musím zajít. Zase. Co budeme dělat?“
„My? A z čipu jej máte…“
„To víte, že jo. Vymazala jsem jeho data kompletně. Do mrtě. Jenže, když jsem na noc paměťovku vrzla do šuplíku, zapomněla jsem úplně na všechno, ale na něj ne. Jako by ve mně byl někde jinde než v hlavě. Nebo možná je všude. A nejhorší je, že se mi to tak líbí, pane doktore. Já ho chci milovat!“
„Jistě! Jinak byste tu nebyla! Ale moc dobře víte, že to nesmíte! Že milovat je zakázáno! Copak si nepamatujete, jaké to minule bylo trápení?! No jo, vlastně, nepamatujete. Léky berete?“
„Beru.“
„Měla jste s ním něco?“
„A co jako myslíte?“
„Sex. Ptám se na sex? Měla jste s ním sex? Protože jestli ano, tak je vám snad jasné, že je to průšvih, jako hrom! Na styk musíte mít povolení. A nesnažte se mi tvrdit, že vám ta vyhláška zůstala utajena!“
„Samozřejmě, že to vím. V této zemi není nikdo, kdo by to nevěděl.“
„Upřímně řečeno, nevím, oč vám lidem pořád jde. Nerozumím tomu. Ale znám zákony.“
„Ale já taky, nebojte se.“
„No, možná ne tak docela. Kdy jste byla naposledy na přezkoušení?“
„Vloni. Letos ještě nevypsali termíny.“
„Takže vám neuškodí malé opakování?“
„Teď?!“
„Teď! Můžete si klidně dělat poznámky. Takže, už v roce 2022, tedy před čtyřiceti lety, přijali ve Švédsku právní normu, že sex bez výslovného souhlasu úřadů, je nelegální. Žádost musíte podepsat vy i váš partner. Chcete link na formulář?“
„Takže za to mohou Švédové? To by mě nenapadlo. Taková liberální země…“
„Jako první s tím začali Američani, když spustili MeToo. Velkolepá kampaň!“
„Naši mi o tom vyprávěli. Říkali, že na některé staré filmy se pak nedalo koukat, protože místo herců, co někomu sáhli na zadek, tam zůstala bílá místa.“
„Na filmy se nedívám. Umělá realita mě nezajímá. Každopádně nezapomeňte, že s potenciálním partnerem musíte také uzavřít smlouvu, a to za přítomnosti dvou svědků. Smlouvu pak přiložíte k žádosti. Je to předběžný oboustranný souhlas s aktem. Vyplníte způsob, stopáž, a tak podobně. Chcete ten link?“
„Za chvíli budou vyžadovat svědky i u samotného aktu.“
„I to je možné. Potřebujete ještě něco vědět?“
„O sexu já vím, pane doktore, úplně všechno. Tahle drakonická nařízení…“
„Poněkud to dramatizujete, slečno Zuzano. Zákony jsou tady od toho, aby nás ochraňovaly. A hlavně, váš problém je amoróza. Tedy láska, zamilování. Ta se velmi často objevuje před sexem. Tedy vy víte úplně všechno a to je váš problém. Jen si vzpomeňte, jak jste šla na červenou. Kdo ví, čeho všeho byste ještě byla schopná!“
„Čeho jako myslíte, že bych byla schopná?“
„To se vůbec nedá odhadnout. Amoróza je zcela mimo jakékoliv výpočty a zdravé úsudky. Předevčírem jsem tady měl mladého muže, který s rozvinutou amorózou zpíval nějaké ženské pod oknem. A nejenom že se jí dotkl, dokonce se ji pokusil i políbit! Zcela tak narušil její imunitní systém. Celá rodina musela být měsíc v izolaci. Je to, je to něco jako drogy. Z medicínského hlediska je zákaz lásky velice správným rozhodnutím. Platí už skoro ve všech zemích Evropy a Ameriky. A přesto nám stále nekontrolovaně vybuchují nějaká infekční ložiska nákazy. Ale jsou na to léky. Naštěstí. V těžších případech můžeme použít výplach mozku. To přece nechcete, Zuzano, že ne?“ „Ne, to teda rozhodně nechci!“
„Tak vidíte.“
„Ale když já ho miluju!“
„Milujete. Jistě. A co on? On vás taky miluje? A co vůbec ten sex? To jste mi ještě neřekla.“
„Ale jděte, pane doktore. To chcete, abych se vám tady svěřovala? Vždyť lékařské tajemství je dneska k smíchu, když to z vás ajn cvaj vytáhnou, že jo? Stačí vás připojit, a pak třeba teprve budu mít problém!“
„Dobrá, Zuzano, pochopil jsem. Ale jak vás tedy mám léčit, když sama nechcete? On to chce jen ten váš šéf, jestli tomu dobře rozumím.“
„Víte, doktore, kdybyste věděl, jak je to hezké, ta láska, tak byste taky chtěl být zamilovaný…“
Doktor Pírko se zadíval z okna a pak se s povzdechem lehce zhoupl v kyčlích. Kovové kosti zachrastily. Myslel na facku, kterou před pár lety dostal od jedné kolegyně, když jí přidržel dveře. Před vyšetřovací komisí ho zachránil pouze fakt, že je robot. A že tedy svým gestem sotva mohl myslet něco jiného, než prosté uvolnění cesty. A to jí původně chtěl ještě pochválit sukni. Kdyby to udělal, patrně by ho rozebrali na náhradní díly a jeho kariéra by skončila dříve, než začala.
„Už osm let je láska oficiální diagnóza. Amoróza je vážný problém a vy jej tady, díky mému, no, řekněme hendikepu, zlehčujete. Nechte se vypláchnout a uvidíte, že se vám uleví
Zuzana začínala být v bojovné náladě. Na středisko dorazila, protože musela. Potřebovala v práci odevzdat potvrzení o návštěvě. Doktor Pírko měl pravdu. Nešlo o její svobodné rozhodnutí a rozhodně se nechtěla, jako správný Beran, jen tak lehce vzdát.
„Vy byste, pane doktore, taky potřeboval propláchnout. Chci říct promazat. Neříkejte, že vám nevadí ty zvuky, co vydáváte. Vždyť je to příííííšerné! Tak vrzávala stará houpačka na zahradě mé babičky.“
„Srandičky, srandičky… Jsou to srandičky, nebo ne?“
„Ano, doktore. To byl vtip.“
„Vy jste samá legrace, ale že se řítíte do maléru, to nezastřete. Já mám svoje předpisy, a když pacient odmítá spolupráci, musím to hlásit. Chápete? A pacienty s amorózou především.
„Dělejte, co musíte, doktore. Ale vrzat proto nepřestanete.“
„Servisní prohlídkou bych nepohrdl, to abych šel příkladem. Půjdete taky?“
„Jako, že bychom šli spolu? Děláte mi návrhy?“
„Nepodceňujte to. Víte, že když si nebudete dávat pozor, oni na vás poznají, že se neléčíte. Uvažujte přeci rozumně. Zamilovanost je nemoc, tu před dohlížiteli neutajíte.“
„Dobře, tak já to nějak zkusím. Teda bez výplachu, ten určitě neberu.“
„No, sláva! Konečně jsme se někam posunuli.“
„A jestli chcete, pane doktore, já vám pošlu servisního ajťáka. Jednoho znám. Má špecl olejíček, co se vám bude zamlouvat. Je v tom dobrý, uvidíte. Taky vám může dát do rychtiku i softwer nebo prostě cokoliv. Klidně se s ním domluvte.“
„Uvidíme… Pilulky ještě máte?“
„Hromadu.“
„Tak je berte a na lásku zapomeňte. Za čtrnáct dní přijďte na kontrolu.“
Doktor Pírko poslal do Zuzanina betafonu kód s veškerými informacemi o návštěvě, pro jistotu také link pro stažení formuláře a na obrazovku si stáhl kartu dalšího pacienta.
Ajťák Arnošt, jinak servisák pro drondálnici Hradec-Jičín, nečekal ve své Úlibické kanceláři dlouho. Zvuk bílých tenisek, pleskajících po schodišti ke druhému patru, už dobře znal. Konečně!
„Zuzanko!“
„Arni, lásko moje!“ Zuzana se Arnoštovi vrhla kolem krku a oba se začali hladově líbat. A nezůstali jen u líbání. Arnoštova pravá ruka se záhy začala přesunovat pod sukni. Po centimetrech se šoupala od kolen do míst, o kterých si jen myslíme, že by mohla být tak krásně pihovatá a zrzavá. My ale nebudeme čtenáře zatěžovat následujícím dějem a posuneme se do okamžiku, kdy milenci Zuzana i Arnošt, zpocení a šťastní, ještě trochu rychleji oddychují a se zavřenýma očima nechávají doznít emoční a hormonální následky činu, jehož se rozhodně neměli právo dopustit. Oba vědí, že právě porušili nejméně dva evropské zákony.
Arnošt jemně hladí Zuzanino předloktí. Ve svitu ostrého dopoledního slunce je na něm vidět jindy takřka neznatelný světlounký lesík jemných zrzavých chloupků.
„Zuzi?“
„Ano, Arni?“
„Kam ti vrzli OLíčko?“ Omezovač lží, zkráceně OLíčko je drobounký implantát s velkým vlivem. Po jeho aplikaci je člověk nucen mluvit jen a jen pravdu.
Zuzana ukazuje prstem za své prvé ucho. „Sem, za levým mám paměťové připojení.“
„Ty chodíš na středisko k Pírkovi, že jo?“
„Jo. Právě jsem tě chtěla poprosit, jestli bys k němu nezašel. Neboj, on je ještě z těch dobráků. Je už dost starý. Tak nejmíň deset let. Výběhovej typ. Víš, Arni, že bys ho trošku proklepl. A třeba mu pomohl, aby měl pro mě větší porozumění, jestli víš, jak to myslím.“
„Hmm. Ty jsi ale mazaná! Někde jsem četl, ale už vážně nevím kde, že naši předci měli takový heslo, a teď dobře poslouchej, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“
„A co jako? Jako, že už to mělo být? A kdy jako? Lásku a lež zakázali. Ale co je pravda bez lži? Copak to je normální, nelhat? A nakonec, lžeme teď furt! Jenže, co já teď budu dělat, s tím OLíčkem za uchem? No řekni, co? To bude první, to si piš, že jo, na co se mě zeptají. Slečno Zuzano, vy jste zamilovaná? Ale vy už byste měla být vyléčená! A já, když chci být s tebou, a to si piš, že chci, bych jim měla zalhat a říct: Už dávno! Už dávno jsem úplně vyléčená, já už ani nevím, co to nějaká amoróza je. No, a místo toho sebevražedně řeknu: ano. Jsem šíleně, bláznivě zamilovaná do jednoho ajťáka, který se jmenuje Arnošt! A do pár hodin je tu máš. Tak je to.“
Arnošt se zamyšleným úsměvem Zuzanu hladil po zrzavé kštici. Rozhodně nevypadal, že by se bál. To heslo se mu vážně líbilo. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Hmm…To přece má něco do sebe. „Neboj, s tím OLíčkem to vyřešíme. Od čeho jsem ajťák. A toho Pírka taky zmáknu.“
„A, Arny? Ty předběžné souhlasy vyplníme teď, nebo až potom?“
„Jaké souhlasy? Po čem…? Jo ták!“
Jak je vidět i ajťáci někdy mívají delší vedení. Ale Arnošt naštěstí dokázal obnovit každý zpomalený spoj.
Pravda a láska právě v ajťácké kanceláři vítězila nad lží a nenávistí.
II.
Doktor Pírko nevrže. Už nevrže. Ještě před týdnem se pacientům ježily chlupy, jen se pohnul, ale pak byl promazán. Dřív než v oficiálně plánované servisní prohlídce. Bez zápisu. Načerno. A to se ukáže jako zásadní problém. Robot nemá právo obcházet stanovené postupy. Robot ani lidé. Ale stalo se. Pírko je spokojený, tedy pokud se stav jeho softwarových nastavení dá nazvat spokojeností. Robot žádné emoce nemá. Strach, empatie, škála pocitů libých i nelibých. A nenávist či láska, tak to už vůbec ne.
Lásku, kterou si lidé zákonem zakázali, přece nemůže vnímat, cítit, natož prožívat, robot. Tím spíše robot dávno po záruce.
Fakticky je Pírko kraksna, na jejíž místo v ordinaci obvoďáka už čeká úplně nový fešák. Stokrát chytřejší, výkonnější, schopný servisovat se sám.
Lidské city? Ne, těch, byť stokrát chytřejší, těch ani zbrusu nový lékař schopen není.
„Arni?“
„Copak, lásko?“ zeptal se Arnošt Zuzany.
„Tys za Pírkem už byl, že jo?“
„Byl. No. Tak jsme se přece domluvili. Skelet jsem mu promazal a to zásadní jsem udělal taky.“
„Myslíš…“
„Jo. Už se nestane, aby tě nutil cpát do sebe antiamorózika. A výplach mozku už ti taky nehrozí. Nastavil jsem ho perfektně. Neboj. Od Pírka už ti nehrozí vůbec nic. Do databáze s tvou zdravotní kartou bude psát pouze zprávy, že jsi vyléčená a případné náznaky amorózy jsou jen postamorózní symptomy, které už nevyžadují žádný odborný zásah.“
„Jak já tě miluji!“ skoro vykřikla nadšením Zuzana.
Vykřikla potěšeně zhruba v tu chvíli, kdy do ordinace doktora Pírka vstoupili tři osoby. Jedna z nich byla robot. Dostavil se v doprovodu komisařů vystřídat natrvalo doktora Pírka. Stáli tam proti sobě jako jednovaječná dvojčata. K nerozeznání jeden od druhého.
„Doktore Pírku, odevzdejte tady panu doktorovi Pírkovi svůj plášť. Paměť s databází pacientů a info o jejich diagnózách samozřejmě také.“
Ano, tak sofistikovaně vymyšleno to bylo. Proč znervózňovat pacienty, klienty starého dobrého Pírka. Lidé jsou vesměs staromilci a tak jim Pírka brát nebudeme. Jen bude uvnitř novější. Nakonec je změna jen a jen ku prospěchu všech, pacientů především.
Nový Pírko se nějakými fintami stran amorózy oblbnout nenechá. A výběhový Pírko má nárok na šrot.
Udavači proplouvají každou dobou. Jeden z nich si všiml, že Pírko přestal vrzat, přitom servisní technici u něj nebyli. Hned poznatek nahlásil a mašinerie se rozeběhla mnohem dříve, než byla původně plánována. Místo upgreidu výměna.
Nečekaná delegace se vzdálila zadním vchodem. Vodíkový minibus je spolkl jako dítě malinu a tiše opustil prostor zdravotního střediska.
„Doktore Pírku, co nám můžete říct o vašich dnešních pacientech?“ položil kontrolní otázku jeden z těch dvou komisařů.
„Jací pacienti? Já mám nějaké pacienty?“ podivil se Pírko. Komisaři na sebe spokojeně mrkli.
„V pořádku, doktore. A už jsme tady. Můžete si vystoupit,“ otevřeli dveře a Pírko se rázem ocitl ve sběrném dvoře vysloužilých robotů.
Minibus upustil trošku vodní páry a vrakoviště opustil stejně tiše, jako tam přijel.
„Á, Pírko. Už vás čekáme! Hlásili, že vás přivezou. Ale víte co… Poslední dny je vás nějak moc. Budete si muset na demontáž počkat. Běžte si sednout tam do toho přístřešku. Jestli chcete, tak se vypněte. Stejně už vás nikdo nezprovozní, tak není na co čekat. Ale je to na vás,“ sdělil mu s úsměvem brýlatý chlápek v umaštěné kombinéze.
Ajťák Arnošt se rozhodl zajet na robotovrakoviště očíhnout součástkovou nabídku. Leckdy se daly nalézt hotové poklady. Stávalo se často, že nějakého robota vyřadili z provozu jen kvůli nějaké prkotině a přitom to nebyl žádný stařešina, ale týpek, který sjel z montážní linky docela nedávno. Mnohdy nadupaný super hardwarem i softwarem, za který by jinde cáloval majlant.
„Doktore, co tu, proboha, děláte? Doufám, že je všechno v cajku,“ vyhrkl Arnošt, ale hned věděl, že není.
„Skončil jsem. Stejně jako všichni tady,“ řekl Pírko a máchl rukou nad vrakovištěm.
„Informace vám vzali, že? Jak jinak,“ odpověděl si Arnošt.
„Vzali, ale byli to jen blbí komisaři. Na záložní software zapomněli. Všechno je tady,“ plácl se robodoktor do hrudi. „Akorát je mi to už k ničemu,“ dodal.
„Ale to se mýlíte, doktore. Právě naopak! Počkejte chvilku, jo? Nikam nechoďte,“ požádal jej Arnošt a hbitě šel vyhledat správce.
„Hele, oba přece víme, jak to chodí. Akorát si tentokrát neodvezu součástky, ale celýho robota. Vy vyplníte protokol o jeho likvidaci. Výrobní číslo hned dodám. Já vám tady na stůl vypláznu deset litrů, dobře, tak dvanáct, ať nežeru… Já si odvezu toho doktora a rozeberu si ho na součástky sám a budeme všichni spokojení.“
Umaštěný brýloun se dlouho nerozmýšlel. Shrábl nabízené peníze, naznačil, že jako nic nevidí a neví, a zmizel kdesi v zádi svého kutlochu.
Arnošt se vrátil do přístřešku. „Doktore, na nic se neptejte, nasedněte a jedeme. Vaše dny ještě nejsou sečteny,“ usmál se Arnošt. Nadiktujte mi vaše výrobní číslo. Tak Fajn. Hned jsem zpět,“ řekl a po chvíli už ajťácká dodávka ukázala vrakovišti zadek.
„Tady zůstat nemůže, to je jasný,“ řekl Arnošt Zuzaně. „Měli jsme kliku, že jsem na Pírka narazil. Ten průšvih, který by nastal, kdybys přišla za ním do ordinace a tam na tebe čekal dvojník, no panečku, ten by si tě vychutnal a šla bys na výplach okamžitě. Ještě, že… No, podívej, máme v Jičíně kousek od náměstí bývalý sklad. Tam uděláme základnu.“
„Arnošte, zpomal. Jakou základnu? Základnu čeho?“
„Těch, kteří toho marasmu s amorózou a nejenom s ní, už mají, stejně jako my, po krk. Já ti to ještě neřekl, ale pár nás už je. Vlastně je nás docela dost. Přece nám nebude někdo nařizovat, vlastně zakazovat lásku. Víš, jak jsem ti vyprávěl, jak vyráběli, ano doslova vyráběli, nacisti za světové války, ale už i před ní světlovlasé árijce? Jak měli zabrané celé hotely a lázeňské komplexy a tam vybraní vojáci a důstojníci obcovali s vybranými mladými Němkami? Jediným cílem bylo plodit pravé, nefalšované Němce. Čistá árijská krev. Hnus. A teď? Vždyť to začíná být jak přes kopírák. Kdy jsi, Zuzi, slyšela o nějaké svatbě? Neslyšela. Už žádné nejsou. Všechno, co nás dělalo lidma, pomalu umírá jako ta pověstná žába, pod kterou se pomalu vaří voda. Jak se rodí dneska děti? Bez lásky. Dokonce ani ty chlapy už nepotřebujou. Jen jim odebírají sperma, jako býkům pro inseminátory. Hrůzinec!“
Arnošt se rozohnil, soptil a prskal, ale měl pravdu. Zuzana jej proto nechala, ať se vybouří, a teprve pak se začala ptát na praktické věci. Kdy, kde, co, jak s kým. A jaká jsou rizika. Oba věděli, že obrovská. Ale než bez lásky, raději vůbec. To bylo jasné.
Prvořadým úkolem bylo vytěžit informace uložené v Pírkovi. Celá databáze pacientů, kteří k němu chodili s amorózou, včetně záznamů rozhovorů s nimi. Zanedlouho už měli představu o mnoha mužích a ženách, kteří se, stejně jako Zuzana, léčbě bránili a podstupovali ji jen z donucení.
„Ty musíme obejít. Osobně oslovit a získat pro spolupráci. Láska je mocná čarodějka a tak by s nějakým sáhodlouhým přesvědčováním neměl být problém.“
Bylo s podivem, jakou okamžitou podporu nové hnutí získávalo. V preambuli svého prohlášení bylo heslo, které už jednou mělo svou váhu: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Věděli, v tu chvíli, že nejsou sami. Ohniska lásky už hořela po celém světě.
„Dobrý den, pane doktore.“
„Slečna Zuzana! Už zase? Neříkejte, že se nám to vrátilo?“
„Vrátilo, pane doktore. Ale vrátilo se to mně. Nebo vám snad taky?“
„Proč mně? Nerozumím.“
„No, říkáte, že se to vrátilo nám. Tak to je nás asi víc, ne? Přinejmenším vy a já?“
Zuzana se vnitřně zatetelila blahem, že se jí povedl vtípek na lékařovo triko, a pro omluvu udělala náznak pukrle. Měla na sobě oděv poněkud konzervativní. Červeno černou károvanou sukni krátce nad kolena, bílou halenku a bílé tenisky. Vypadalo to na jemně modifikovaný návrat k šedesátkám minulého století, kdy letěl outfit odvážné školačky.
Zuzana je zrzka. Jsou chvíle, kdy z toho nemá zrovna radost. Nerada se například opaluje, neboť se neopálí, jenom rakovitě zrudne a s pihami by si mohla otevřít stánek. Jsou všude! Doslova a do písmene. Na tvářích, na čele, na pažích, na předloktí, v dekoltu… Na zadnici se neptejte, o tom obecně není nic známo. Z výše uvedených důvodů jsou její spodní partie těla veřejné jen po kolena. A k dovršení všeho, jako spousta jiných zrzek, je Zuzana Beran. Tedy rozumějte, narozená ve znamení Berana. Je to zvláštní, ale vskutku spousta Beranek jsou zrzky. A víte, co takový Beran umí, když mu vládne Mars!
Doktor Pírko ovšem nad Zuzaninou poznámkou nehnul jedinou umělou brvou. Něco takového jej nemohlo vyvézt z míry. Kdo ví, jestli jej vůbec něco mohlo vyvést z míry.
„Dobrá, zkusím to tedy znovu, Zuzano. Takže VÁM se to vrátilo?“
„Hmm.“
„Citoslovce hmm obsahuje poměrně málo informací. Nemohla byste být poněkud sdílnější? Jak se to projevuje?“
„Myslíte, pane doktore, jak se projevuje amoróza? Vy to nevíte?“
„Nikoli, slečno, já jsem zdráv.“
„No, po té léčbě, kterou jsem podstoupila, jsem na něj úplně přestala myslet. Ale včera, včera se to vrátilo a je to ještě horší. Strašně ho miluju, pane doktore. Šíleně. Někdy jen tak sedím a blbě se usmívám, znáte to?“
„Neznám!“
„No jo, vy ne.“
„Ale jako diagnózu to popisujete dokonale. Takže sedíte a hledíte…“
„No jo. Jednou jsem dokonce šla na červenou. A tak mi můj šéf nařídil, že za vámi musím zajít. Zase. Co budeme dělat?“
„My? A z čipu jej máte…“
„To víte, že jo. Vymazala jsem jeho data kompletně. Do mrtě. Jenže, když jsem na noc paměťovku vrzla do šuplíku, zapomněla jsem úplně na všechno, ale na něj ne. Jako by ve mně byl někde jinde než v hlavě. Nebo možná je všude. A nejhorší je, že se mi to tak líbí, pane doktore. Já ho chci milovat!“
„Jistě! Jinak byste tu nebyla! Ale moc dobře víte, že to nesmíte! Že milovat je zakázáno! Copak si nepamatujete, jaké to minule bylo trápení?! No jo, vlastně, nepamatujete. Léky berete?“
„Beru.“
„Měla jste s ním něco?“
„A co jako myslíte?“
„Sex. Ptám se na sex? Měla jste s ním sex? Protože jestli ano, tak je vám snad jasné, že je to průšvih, jako hrom! Na styk musíte mít povolení. A nesnažte se mi tvrdit, že vám ta vyhláška zůstala utajena!“
„Samozřejmě, že to vím. V této zemi není nikdo, kdo by to nevěděl.“
„Upřímně řečeno, nevím, oč vám lidem pořád jde. Nerozumím tomu. Ale znám zákony.“
„Ale já taky, nebojte se.“
„No, možná ne tak docela. Kdy jste byla naposledy na přezkoušení?“
„Vloni. Letos ještě nevypsali termíny.“
„Takže vám neuškodí malé opakování?“
„Teď?!“
„Teď! Můžete si klidně dělat poznámky. Takže, už v roce 2022, tedy před čtyřiceti lety, přijali ve Švédsku právní normu, že sex bez výslovného souhlasu úřadů, je nelegální. Žádost musíte podepsat vy i váš partner. Chcete link na formulář?“
„Takže za to mohou Švédové? To by mě nenapadlo. Taková liberální země…“
„Jako první s tím začali Američani, když spustili MeToo. Velkolepá kampaň!“
„Naši mi o tom vyprávěli. Říkali, že na některé staré filmy se pak nedalo koukat, protože místo herců, co někomu sáhli na zadek, tam zůstala bílá místa.“
„Na filmy se nedívám. Umělá realita mě nezajímá. Každopádně nezapomeňte, že s potenciálním partnerem musíte také uzavřít smlouvu, a to za přítomnosti dvou svědků. Smlouvu pak přiložíte k žádosti. Je to předběžný oboustranný souhlas s aktem. Vyplníte způsob, stopáž, a tak podobně. Chcete ten link?“
„Za chvíli budou vyžadovat svědky i u samotného aktu.“
„I to je možné. Potřebujete ještě něco vědět?“
„O sexu já vím, pane doktore, úplně všechno. Tahle drakonická nařízení…“
„Poněkud to dramatizujete, slečno Zuzano. Zákony jsou tady od toho, aby nás ochraňovaly. A hlavně, váš problém je amoróza. Tedy láska, zamilování. Ta se velmi často objevuje před sexem. Tedy vy víte úplně všechno a to je váš problém. Jen si vzpomeňte, jak jste šla na červenou. Kdo ví, čeho všeho byste ještě byla schopná!“
„Čeho jako myslíte, že bych byla schopná?“
„To se vůbec nedá odhadnout. Amoróza je zcela mimo jakékoliv výpočty a zdravé úsudky. Předevčírem jsem tady měl mladého muže, který s rozvinutou amorózou zpíval nějaké ženské pod oknem. A nejenom že se jí dotkl, dokonce se ji pokusil i políbit! Zcela tak narušil její imunitní systém. Celá rodina musela být měsíc v izolaci. Je to, je to něco jako drogy. Z medicínského hlediska je zákaz lásky velice správným rozhodnutím. Platí už skoro ve všech zemích Evropy a Ameriky. A přesto nám stále nekontrolovaně vybuchují nějaká infekční ložiska nákazy. Ale jsou na to léky. Naštěstí. V těžších případech můžeme použít výplach mozku. To přece nechcete, Zuzano, že ne?“ „Ne, to teda rozhodně nechci!“
„Tak vidíte.“
„Ale když já ho miluju!“
„Milujete. Jistě. A co on? On vás taky miluje? A co vůbec ten sex? To jste mi ještě neřekla.“
„Ale jděte, pane doktore. To chcete, abych se vám tady svěřovala? Vždyť lékařské tajemství je dneska k smíchu, když to z vás ajn cvaj vytáhnou, že jo? Stačí vás připojit, a pak třeba teprve budu mít problém!“
„Dobrá, Zuzano, pochopil jsem. Ale jak vás tedy mám léčit, když sama nechcete? On to chce jen ten váš šéf, jestli tomu dobře rozumím.“
„Víte, doktore, kdybyste věděl, jak je to hezké, ta láska, tak byste taky chtěl být zamilovaný…“
Doktor Pírko se zadíval z okna a pak se s povzdechem lehce zhoupl v kyčlích. Kovové kosti zachrastily. Myslel na facku, kterou před pár lety dostal od jedné kolegyně, když jí přidržel dveře. Před vyšetřovací komisí ho zachránil pouze fakt, že je robot. A že tedy svým gestem sotva mohl myslet něco jiného, než prosté uvolnění cesty. A to jí původně chtěl ještě pochválit sukni. Kdyby to udělal, patrně by ho rozebrali na náhradní díly a jeho kariéra by skončila dříve, než začala.
„Už osm let je láska oficiální diagnóza. Amoróza je vážný problém a vy jej tady, díky mému, no, řekněme hendikepu, zlehčujete. Nechte se vypláchnout a uvidíte, že se vám uleví
Zuzana začínala být v bojovné náladě. Na středisko dorazila, protože musela. Potřebovala v práci odevzdat potvrzení o návštěvě. Doktor Pírko měl pravdu. Nešlo o její svobodné rozhodnutí a rozhodně se nechtěla, jako správný Beran, jen tak lehce vzdát.
„Vy byste, pane doktore, taky potřeboval propláchnout. Chci říct promazat. Neříkejte, že vám nevadí ty zvuky, co vydáváte. Vždyť je to příííííšerné! Tak vrzávala stará houpačka na zahradě mé babičky.“
„Srandičky, srandičky… Jsou to srandičky, nebo ne?“
„Ano, doktore. To byl vtip.“
„Vy jste samá legrace, ale že se řítíte do maléru, to nezastřete. Já mám svoje předpisy, a když pacient odmítá spolupráci, musím to hlásit. Chápete? A pacienty s amorózou především.
„Dělejte, co musíte, doktore. Ale vrzat proto nepřestanete.“
„Servisní prohlídkou bych nepohrdl, to abych šel příkladem. Půjdete taky?“
„Jako, že bychom šli spolu? Děláte mi návrhy?“
„Nepodceňujte to. Víte, že když si nebudete dávat pozor, oni na vás poznají, že se neléčíte. Uvažujte přeci rozumně. Zamilovanost je nemoc, tu před dohlížiteli neutajíte.“
„Dobře, tak já to nějak zkusím. Teda bez výplachu, ten určitě neberu.“
„No, sláva! Konečně jsme se někam posunuli.“
„A jestli chcete, pane doktore, já vám pošlu servisního ajťáka. Jednoho znám. Má špecl olejíček, co se vám bude zamlouvat. Je v tom dobrý, uvidíte. Taky vám může dát do rychtiku i softwer nebo prostě cokoliv. Klidně se s ním domluvte.“
„Uvidíme… Pilulky ještě máte?“
„Hromadu.“
„Tak je berte a na lásku zapomeňte. Za čtrnáct dní přijďte na kontrolu.“
Doktor Pírko poslal do Zuzanina betafonu kód s veškerými informacemi o návštěvě, pro jistotu také link pro stažení formuláře a na obrazovku si stáhl kartu dalšího pacienta.
Ajťák Arnošt, jinak servisák pro drondálnici Hradec-Jičín, nečekal ve své Úlibické kanceláři dlouho. Zvuk bílých tenisek, pleskajících po schodišti ke druhému patru, už dobře znal. Konečně!
„Zuzanko!“
„Arni, lásko moje!“ Zuzana se Arnoštovi vrhla kolem krku a oba se začali hladově líbat. A nezůstali jen u líbání. Arnoštova pravá ruka se záhy začala přesunovat pod sukni. Po centimetrech se šoupala od kolen do míst, o kterých si jen myslíme, že by mohla být tak krásně pihovatá a zrzavá. My ale nebudeme čtenáře zatěžovat následujícím dějem a posuneme se do okamžiku, kdy milenci Zuzana i Arnošt, zpocení a šťastní, ještě trochu rychleji oddychují a se zavřenýma očima nechávají doznít emoční a hormonální následky činu, jehož se rozhodně neměli právo dopustit. Oba vědí, že právě porušili nejméně dva evropské zákony.
Arnošt jemně hladí Zuzanino předloktí. Ve svitu ostrého dopoledního slunce je na něm vidět jindy takřka neznatelný světlounký lesík jemných zrzavých chloupků.
„Zuzi?“
„Ano, Arni?“
„Kam ti vrzli OLíčko?“ Omezovač lží, zkráceně OLíčko je drobounký implantát s velkým vlivem. Po jeho aplikaci je člověk nucen mluvit jen a jen pravdu.
Zuzana ukazuje prstem za své prvé ucho. „Sem, za levým mám paměťové připojení.“
„Ty chodíš na středisko k Pírkovi, že jo?“
„Jo. Právě jsem tě chtěla poprosit, jestli bys k němu nezašel. Neboj, on je ještě z těch dobráků. Je už dost starý. Tak nejmíň deset let. Výběhovej typ. Víš, Arni, že bys ho trošku proklepl. A třeba mu pomohl, aby měl pro mě větší porozumění, jestli víš, jak to myslím.“
„Hmm. Ty jsi ale mazaná! Někde jsem četl, ale už vážně nevím kde, že naši předci měli takový heslo, a teď dobře poslouchej, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“
„A co jako? Jako, že už to mělo být? A kdy jako? Lásku a lež zakázali. Ale co je pravda bez lži? Copak to je normální, nelhat? A nakonec, lžeme teď furt! Jenže, co já teď budu dělat, s tím OLíčkem za uchem? No řekni, co? To bude první, to si piš, že jo, na co se mě zeptají. Slečno Zuzano, vy jste zamilovaná? Ale vy už byste měla být vyléčená! A já, když chci být s tebou, a to si piš, že chci, bych jim měla zalhat a říct: Už dávno! Už dávno jsem úplně vyléčená, já už ani nevím, co to nějaká amoróza je. No, a místo toho sebevražedně řeknu: ano. Jsem šíleně, bláznivě zamilovaná do jednoho ajťáka, který se jmenuje Arnošt! A do pár hodin je tu máš. Tak je to.“
Arnošt se zamyšleným úsměvem Zuzanu hladil po zrzavé kštici. Rozhodně nevypadal, že by se bál. To heslo se mu vážně líbilo. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Hmm…To přece má něco do sebe. „Neboj, s tím OLíčkem to vyřešíme. Od čeho jsem ajťák. A toho Pírka taky zmáknu.“
„A, Arny? Ty předběžné souhlasy vyplníme teď, nebo až potom?“
„Jaké souhlasy? Po čem…? Jo ták!“
Jak je vidět i ajťáci někdy mívají delší vedení. Ale Arnošt naštěstí dokázal obnovit každý zpomalený spoj.
Pravda a láska právě v ajťácké kanceláři vítězila nad lží a nenávistí.
II.
Doktor Pírko nevrže. Už nevrže. Ještě před týdnem se pacientům ježily chlupy, jen se pohnul, ale pak byl promazán. Dřív než v oficiálně plánované servisní prohlídce. Bez zápisu. Načerno. A to se ukáže jako zásadní problém. Robot nemá právo obcházet stanovené postupy. Robot ani lidé. Ale stalo se. Pírko je spokojený, tedy pokud se stav jeho softwarových nastavení dá nazvat spokojeností. Robot žádné emoce nemá. Strach, empatie, škála pocitů libých i nelibých. A nenávist či láska, tak to už vůbec ne.
Lásku, kterou si lidé zákonem zakázali, přece nemůže vnímat, cítit, natož prožívat, robot. Tím spíše robot dávno po záruce.
Fakticky je Pírko kraksna, na jejíž místo v ordinaci obvoďáka už čeká úplně nový fešák. Stokrát chytřejší, výkonnější, schopný servisovat se sám.
Lidské city? Ne, těch, byť stokrát chytřejší, těch ani zbrusu nový lékař schopen není.
„Arni?“
„Copak, lásko?“ zeptal se Arnošt Zuzany.
„Tys za Pírkem už byl, že jo?“
„Byl. No. Tak jsme se přece domluvili. Skelet jsem mu promazal a to zásadní jsem udělal taky.“
„Myslíš…“
„Jo. Už se nestane, aby tě nutil cpát do sebe antiamorózika. A výplach mozku už ti taky nehrozí. Nastavil jsem ho perfektně. Neboj. Od Pírka už ti nehrozí vůbec nic. Do databáze s tvou zdravotní kartou bude psát pouze zprávy, že jsi vyléčená a případné náznaky amorózy jsou jen postamorózní symptomy, které už nevyžadují žádný odborný zásah.“
„Jak já tě miluji!“ skoro vykřikla nadšením Zuzana.
Vykřikla potěšeně zhruba v tu chvíli, kdy do ordinace doktora Pírka vstoupili tři osoby. Jedna z nich byla robot. Dostavil se v doprovodu komisařů vystřídat natrvalo doktora Pírka. Stáli tam proti sobě jako jednovaječná dvojčata. K nerozeznání jeden od druhého.
„Doktore Pírku, odevzdejte tady panu doktorovi Pírkovi svůj plášť. Paměť s databází pacientů a info o jejich diagnózách samozřejmě také.“
Ano, tak sofistikovaně vymyšleno to bylo. Proč znervózňovat pacienty, klienty starého dobrého Pírka. Lidé jsou vesměs staromilci a tak jim Pírka brát nebudeme. Jen bude uvnitř novější. Nakonec je změna jen a jen ku prospěchu všech, pacientů především.
Nový Pírko se nějakými fintami stran amorózy oblbnout nenechá. A výběhový Pírko má nárok na šrot.
Udavači proplouvají každou dobou. Jeden z nich si všiml, že Pírko přestal vrzat, přitom servisní technici u něj nebyli. Hned poznatek nahlásil a mašinerie se rozeběhla mnohem dříve, než byla původně plánována. Místo upgreidu výměna.
Nečekaná delegace se vzdálila zadním vchodem. Vodíkový minibus je spolkl jako dítě malinu a tiše opustil prostor zdravotního střediska.
„Doktore Pírku, co nám můžete říct o vašich dnešních pacientech?“ položil kontrolní otázku jeden z těch dvou komisařů.
„Jací pacienti? Já mám nějaké pacienty?“ podivil se Pírko. Komisaři na sebe spokojeně mrkli.
„V pořádku, doktore. A už jsme tady. Můžete si vystoupit,“ otevřeli dveře a Pírko se rázem ocitl ve sběrném dvoře vysloužilých robotů.
Minibus upustil trošku vodní páry a vrakoviště opustil stejně tiše, jako tam přijel.
„Á, Pírko. Už vás čekáme! Hlásili, že vás přivezou. Ale víte co… Poslední dny je vás nějak moc. Budete si muset na demontáž počkat. Běžte si sednout tam do toho přístřešku. Jestli chcete, tak se vypněte. Stejně už vás nikdo nezprovozní, tak není na co čekat. Ale je to na vás,“ sdělil mu s úsměvem brýlatý chlápek v umaštěné kombinéze.
Ajťák Arnošt se rozhodl zajet na robotovrakoviště očíhnout součástkovou nabídku. Leckdy se daly nalézt hotové poklady. Stávalo se často, že nějakého robota vyřadili z provozu jen kvůli nějaké prkotině a přitom to nebyl žádný stařešina, ale týpek, který sjel z montážní linky docela nedávno. Mnohdy nadupaný super hardwarem i softwarem, za který by jinde cáloval majlant.
„Doktore, co tu, proboha, děláte? Doufám, že je všechno v cajku,“ vyhrkl Arnošt, ale hned věděl, že není.
„Skončil jsem. Stejně jako všichni tady,“ řekl Pírko a máchl rukou nad vrakovištěm.
„Informace vám vzali, že? Jak jinak,“ odpověděl si Arnošt.
„Vzali, ale byli to jen blbí komisaři. Na záložní software zapomněli. Všechno je tady,“ plácl se robodoktor do hrudi. „Akorát je mi to už k ničemu,“ dodal.
„Ale to se mýlíte, doktore. Právě naopak! Počkejte chvilku, jo? Nikam nechoďte,“ požádal jej Arnošt a hbitě šel vyhledat správce.
„Hele, oba přece víme, jak to chodí. Akorát si tentokrát neodvezu součástky, ale celýho robota. Vy vyplníte protokol o jeho likvidaci. Výrobní číslo hned dodám. Já vám tady na stůl vypláznu deset litrů, dobře, tak dvanáct, ať nežeru… Já si odvezu toho doktora a rozeberu si ho na součástky sám a budeme všichni spokojení.“
Umaštěný brýloun se dlouho nerozmýšlel. Shrábl nabízené peníze, naznačil, že jako nic nevidí a neví, a zmizel kdesi v zádi svého kutlochu.
Arnošt se vrátil do přístřešku. „Doktore, na nic se neptejte, nasedněte a jedeme. Vaše dny ještě nejsou sečteny,“ usmál se Arnošt. Nadiktujte mi vaše výrobní číslo. Tak Fajn. Hned jsem zpět,“ řekl a po chvíli už ajťácká dodávka ukázala vrakovišti zadek.
„Tady zůstat nemůže, to je jasný,“ řekl Arnošt Zuzaně. „Měli jsme kliku, že jsem na Pírka narazil. Ten průšvih, který by nastal, kdybys přišla za ním do ordinace a tam na tebe čekal dvojník, no panečku, ten by si tě vychutnal a šla bys na výplach okamžitě. Ještě, že… No, podívej, máme v Jičíně kousek od náměstí bývalý sklad. Tam uděláme základnu.“
„Arnošte, zpomal. Jakou základnu? Základnu čeho?“
„Těch, kteří toho marasmu s amorózou a nejenom s ní, už mají, stejně jako my, po krk. Já ti to ještě neřekl, ale pár nás už je. Vlastně je nás docela dost. Přece nám nebude někdo nařizovat, vlastně zakazovat lásku. Víš, jak jsem ti vyprávěl, jak vyráběli, ano doslova vyráběli, nacisti za světové války, ale už i před ní světlovlasé árijce? Jak měli zabrané celé hotely a lázeňské komplexy a tam vybraní vojáci a důstojníci obcovali s vybranými mladými Němkami? Jediným cílem bylo plodit pravé, nefalšované Němce. Čistá árijská krev. Hnus. A teď? Vždyť to začíná být jak přes kopírák. Kdy jsi, Zuzi, slyšela o nějaké svatbě? Neslyšela. Už žádné nejsou. Všechno, co nás dělalo lidma, pomalu umírá jako ta pověstná žába, pod kterou se pomalu vaří voda. Jak se rodí dneska děti? Bez lásky. Dokonce ani ty chlapy už nepotřebujou. Jen jim odebírají sperma, jako býkům pro inseminátory. Hrůzinec!“
Arnošt se rozohnil, soptil a prskal, ale měl pravdu. Zuzana jej proto nechala, ať se vybouří, a teprve pak se začala ptát na praktické věci. Kdy, kde, co, jak s kým. A jaká jsou rizika. Oba věděli, že obrovská. Ale než bez lásky, raději vůbec. To bylo jasné.
Prvořadým úkolem bylo vytěžit informace uložené v Pírkovi. Celá databáze pacientů, kteří k němu chodili s amorózou, včetně záznamů rozhovorů s nimi. Zanedlouho už měli představu o mnoha mužích a ženách, kteří se, stejně jako Zuzana, léčbě bránili a podstupovali ji jen z donucení.
„Ty musíme obejít. Osobně oslovit a získat pro spolupráci. Láska je mocná čarodějka a tak by s nějakým sáhodlouhým přesvědčováním neměl být problém.“
Bylo s podivem, jakou okamžitou podporu nové hnutí získávalo. V preambuli svého prohlášení bylo heslo, které už jednou mělo svou váhu: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Věděli, v tu chvíli, že nejsou sami. Ohniska lásky už hořela po celém světě.
