29. prosince 2021

Esence pocitů – Stanislav Rokos

Krásné
S vrznutím otevřu dveře a projdu předsíní do kuchyně. Z pelesti nad kamny seskočí černý kocour, prohne záda do oblouku, zavrní a jde si po svých.
Na plotně bublá hrnec s polévkou. Malovaná almara, pletený ubrus, křížek nade dveřmi a staré hodiny. Tik, tak, tik, tak…
Nic se nezměnilo.

Veselé
„Volové, něco se vám pálí,” nakláním se přes pult a pátrám, co ti umělci zase připálili.
Kolega mi klepe na rameno.
„Asi ti hoří triko,” řekne a já ze sebe rvu oblečení.
„No pánové, to jsou vtipy.”

Hnusné
Je to jen práce, snaží se v duchu přesvědčit sama sebe. Hledí do zrcadla. Kolem to smrdí.
Konečně je volná kabinka. Mávne na staršího chlápka.
„Tak pojď,” řekne.

Hnusné
Je mi strašná zima.
Mami!
Tati!
Já vím. Nezmatkuj, řekl by táta. Uklidni se, řekla by máma. Moment. Popořadě. Strašně mě bolí hlava, jako by mně přes ní přeběhlo stádo slonů. Ta bolest je to poslední nebo první, na co si vzpomenu? Smrad. Proto je mi blbě. Pamatuji si toho chlapa v otrhaných džínách. A park. Děti křičely a skřípal kolotoč. Měl šňůru a vypadal, že hledá zaběhlého psa.
„Slečno, mohla byste mi pomoct,” řekl.
Měl ruku divně za zády a v ní hadr nebo kapesník. A ty oči. Kalný. A pak ten smrad.
Uklidni se, řekla by máma. Nezmatkuj, řekl by táta.
Já vím.
Když mně se chce hrozně brečet.
Slyším kroky. Mami. Tati. Budu statečná.

Erotické
Rozpršelo se. Chytil ji za ruku a vedl ulicí. Letní šaty pod náporem deště ztěžkly a pevně obeply dívčí postavu. Věděla, že si ji prohlíží. Obrysy ňader vystoupily z látky, jako by byla nahá. Měla chuť je přikrýt dlaněmi, ale sváděla ji vzájemná hra.