Let do Dánska
To byl zase den. Zpožděný let z Prahy do Kodaně, přesunutý let z Kodaně do Bergenu, a navíc s tím šíleným letadlem. Po několika hodinách čekání ve vymrzlé odletové hale, konečně volají k boardingu. Je jim prd rozumět. Z osmi levných káv z automatu mám v puse jak v polepšovně pro tchoře. Otevřou se dveře haly a na ranveji je pět letadel. Jdu s davem. Snad správně.
Dveře letadla se zavřou. Rolujeme po letišti snad deset minut. Myslela jsem, že už mě dnes nic nepřekvapí. Ale proč si nezajet na myčku letadel?! No, aspoň do Bergenu doletíme čistí.
Jestli bylo přes okýnka něco vidět, tak teď už není. Jen na zamlženém skle se někdo pokoušel nakreslit kosočtverec a vyšla mu z toho pička. Vzlétáme. Celý let se klepu jak drahej pes nejen zimou, ale i strachem o svůj život. To letadlo měli už dávno vyřadit. Přistáváme. Kola se dotknout země a pilot amatér jede snad přes 100 retardérů. Příště si s sebou beru navíc zubní chránič. Welcome to Helsinki.
A do prdele…
Hnusné
Noční můra
A je to tu zase. Laura vytřeští oči do tmy. Slyší nepravidelné kroky po schodech. Kovové zábradlí hraje hudbou, která ji děsí. Brnk, Brnk. Dělá to schválně. Aby věděla, že přichází domů. Klíče zarachotí. Nemůže se trefit do zámku, ale povedlo se. Přitáhne si deku blíže ke krku, už v podstatě nedýchá. Celá se chvěje. Dělá, že spí. Někdy to pomůže. Ale dnes ne. Pásek od kalhot zacinká o podlahu a ona ví, co bude následovat.
Smutné
Cesta domů
Všechny bary už zavřely a ona v mírně podnapilém stavu míří domů. S holkama se rozloučila už na náměstí. Poslední lampa v ulici nedává skoro žádné světlo. Jde do hluboké tmy mezi bytovky. Vždycky má sevřený žaludek. Vezme si alespoň klíče do ruky. V duchu si říká, vždyť to tu znám. Foukne vítr. Stíny stromů se pohnou. Klíče se jí zarývají do dlaní, uši má napnuté, oči třeští do tmy. A zase ten zvuk. Rychle se otočí, srdce se jí rozbuší. Byl to stín, nebyl?
