Unavený po hektickém dni, Alex popojížděl v zácpě a jeho pohled se stočil do přilehlého parku. Najednou zahlédl u lavičky milence ve vášnivém objetí. Mužovy ruce klouzaly po ženině těle a ani ženě nebylo tělo jejího milence lhostejné. Když se jejich hlavy od sebe vzdálily, zamrazilo jej. Rozpoznal totiž rysy tváře své ženy i její dlouhé zlaté vlasy.
Naprázdno polkl, otočil se k čelnímu sklu svého vozu, popojel a málem to na červené nedobrzdil. Uhodil vztekem do volantu a z očí mu vytryskly slzy. Jak mi to jen Lea mohla udělat?! Miluji ji i po těch patnácti letech k zbláznění a ona se vrhá do náruče bezejmenného plešatého obtloustlého chlápka a chová se k němu, jak už ke mně dlouho ne. Ze setrvačnosti dojel před školu vyzvednout děti. Snažil se před nimi potlačovat nahromaděný smutek, aby nic nepostřehly. V sedm se rozevřely dveře a Lea je halasně z předsíně pozdravila. Usedla k již prostřenému stolu, jako vždy elegantní a usměvavá, a optala se: „Jak jste se, zlatíčka, měla? Co nového ve škole?“
Alex se posadil jako poslední a pobídl děti: „No, odpovězte mamince, co jste dělaly, když se vás ptá!“
Každé sousto tisíckrát přežvýkal, než jej spolkl, a po celou večeři byl úplně mimo. Čekal na chvíli, až děti usnou, aby s ní mohl promluvit.
„Konečně ti nezbedové usnuli. Dáš si se mnou sklenku?“
Lea se zamračila a zavrtěla hlavou. Nikdy s ní Alex víno po večerech nepil. A navíc potřebovala být chvíli sama. Měla o čem přemýšlet. Odvětila tedy: „Promiň, dnes večer musím ještě pracovat. Sklenku vína si ale ráda vezmu s sebou.“ Nalila si a vystoupala do kanceláře.
S tíživými pocity na hrudi a vzpomínkami na staré dobré časy dopíjel Alex třetí sklenku. Sám. Vydal se po schodech nahoru a přes pootevřené dveře kanceláře zahlédl, jak si Lea s někým dopisuje. Nezaváhal už ani minutu a vstoupil.
„Jel jsem dnes z práce kolem parku a zahlédnul tě tam s nějakým plešatým chlápkem. Dost jste se k sobě měli. Co to jako má znamenat?“
Lea se otočila. Nemělo smysl zapírat. Poslední roky jejich manželství vyhasínalo a už Alexe nemilovala. Od svého milence však žádala nemožné. Svou manželku nehodlal opustit a ani nebyla první, s níž jí zahýbal. Byla v pasti. Teď musela jít s pravdou ven: „Aha. To byl můj kolega Kryštof. Máme k sobě blízko. Hele, fakt je mi to líto, ale nemohla jsem jinak. Vždyť víš, že mezi námi už to delší dobu neklapalo. Prostě jsem se zamilovala. Chtěla bych se rozvést!“
Alexovi se sevřelo hrdlo: „Ale já tě pořád miluju! Nechci se rozejít. I děti nás potřebují oba dva!“
Nechtěl, aby ho slyšela plakat. Zamkl se v koupelně, pustil sprchu a z očí se mu spustily potoky slz bezmoci.
Lea odepsala v rychlosti Kryštofovi, že mu za chvíli zavolá, a poodešla ke dveřím koupelny, aby zjistila, co se za nimi děje. Slyšela Alexův bezútěšný pláč.
Měla chuť všemu utéci. Políbila tedy spící děti, vzala klíčky od svého vozu a ujížděla do noci s neklidnými myšlenkami. Na semaforech vytočila Kryštofovo číslo. Ozval se nevrlým hlasem: „Co se děje? Už jsem chtěl jít spát!“
S brekem se mu svěřila: „Už takhle nemůžu dál! Proč nechceš být se mnou? Vždyť jsi říkal, že mě miluješ? Rozvedu se!“
Zakašlal a procedil: „Co tě to zase napadlo? Prosím tě neblázni! Zítra si o tom promluvíme. Teď nemůžu.“ A zavěsil.
Past ji secvakla dokonale. Místo lásky a štěstí cítila prázdnotu a hořkost. Nechtěla se vracet nazpět, ale ani před sebou neviděla žádnou cestu vpřed. Bezděky najela na dálnici a na Antverpy to rozpálila stošedesátkou. Pustila hudbu, přehrávala si před sebou scény s manželem i scény s milencem a oči jí zalévalo moře slz.
Náhle postřehla na displeji přicházející hovor. Šmátrala po tlačítku a vtom se ozvala rána. Její krásné mladé tělo se nárazem prohnulo a pak jej celé rozdrtil pod svým podvozkem kamión. Alex na druhém konci už nikdy neuslyší její: „Ano, miláčku?“
