Aniž by si zcela uvědomoval, co dělá, přitiskl ucho ke dveřím a zaposlouchal se do té známé melodie.
Vzpomněl si na zaprášený lustr, na zelený ošoupaný koberec, na boty poházené u vchodových dveří.
V hlavě se mu rozezněl dětský smích a veselý hlas ženy, která jim jen tak naoko hubovala. Ta žena milovala melodii hrající v tom zavřeném pokoji. Milovala tu rychlou, nelítostnou hudbu, kterou dokázal vytvořit pouze klavír, za nímž seděl jeho pán. A ty děti! Ach, jak ty milovaly, když byl v domě smích.
Bezmyšlenkovitě se natáhl a sevřel železnou kliku. Tak toužil nakouknout za dveře v naději, že je opět spatří, že uvidí všechno to veselí, které ty tóny kdysi doprovázely. Ale byla to jen bláhová představa – sám to velmi dobře věděl.
Zhluboka se nadechl, setřel vlezlé slzy a pomalu pustil studený kov. Musel pokračovat dál.
