Narovnala sukni a klidným krokem zamířila k toaletě.
Vandrák se zvedl a stejně klidným krokem vstoupil do ordinace. Byla to spíš útulná pracovna s kanapem, jak to u psychiatra bývá. Zapálil si cigaretu a dosedl na pohovku.
Doktor mrkl okatě na hodinky. Vandrák kouřil.
“Kdo jste? Vás neznám.”
“Nejsem pacient,” odpověděl vandrák a vyzul si boty.
“Jaký je tedy důvod vaší návštěvy?”
“Jste číslo 73,” odvětil stručně vandrák. Držel cigaretu dvěma prsty, popel klepal na koberec. Doktor se prošel místností, položil před vandráka nerezový popelník a opět usedl za stůl.
“To číslo jste mi přiřadil vy?”
“Ovšem,” odvětil vandrák a típl cigaretu.
“Padesát doktore,” povídá.
“Prosím?“
“Cigaret. Myslel jste na to doktore. Kolik vykouřím za den.”
Doktor si vandráka prohlíží, připadá mu zarostlejší než před chvílí, navíc ten zápach. “Otevřete klidně okno, doktore, myslíte na to. Nedá se to regulovat. To pocení. Je to jako stroj. Tělo, víte. Moje. Přehřívá se. Jak čtu myšlenky, fýza pracuje. Všechno je spjatý se vším.”
“Vy čtete myšlenky?”
“Ovšem! Jenže nemám tolik času a vy máte v hlavě moc otázek. Já to chápu, je to vaše profese, ale tady nejde o mne. Jde tu o vás a vaši ženu. No, a hlavně o děti. Rodina je nejvíc, na tom se shodneme, ne?”
“Ale…” chtěl doktor cosi namítnout.
“To je fakt doktore, ta věc, vaše neplodnost. To lejstro, co máte v zásuvce, o tom hemžení, nelže. Nula. Mrtvo.”
Vandrák přešel k oknu. Město pulzovalo ranní špičkou. Na římsu protějšího domu dosedl pár sněhobílých hrdliček. Zapálil si další cigaretu a pozoroval jejich cukrování. Doktor rukou přejel hřbet kožené tašky.
“Máte tam revolver, doktore. Koupil jste ho včera. Dost peněz, neregistrovaná zbraň holt něco stojí. Co bude dál? Řeknu vám to. K obědu si dáte jehněčí. Té příjemné paní v recepci zavoláte, ať zruší odpolední pacienty. Rodinné důvody. Nebudou se vám klepat ruce. Překvapíte je, žena si polije kafem ty modré květované šaty. Pak ji odprásknete i s amantem. A ta mrcha, jak ji teď v duchu nazýváte, to přitom dělá kvůli vám. Dostanete doživotí, ale dodejcháte s dírou v břiše. Propíchnou vás ve sprchách nabroušeným pilníkem, ale předtím si prožijete peklo.
Tak já půjdu doktore.”
“Padesát doktore,” povídá.
“Prosím?“
“Cigaret. Myslel jste na to doktore. Kolik vykouřím za den.”
Doktor si vandráka prohlíží, připadá mu zarostlejší než před chvílí, navíc ten zápach. “Otevřete klidně okno, doktore, myslíte na to. Nedá se to regulovat. To pocení. Je to jako stroj. Tělo, víte. Moje. Přehřívá se. Jak čtu myšlenky, fýza pracuje. Všechno je spjatý se vším.”
“Vy čtete myšlenky?”
“Ovšem! Jenže nemám tolik času a vy máte v hlavě moc otázek. Já to chápu, je to vaše profese, ale tady nejde o mne. Jde tu o vás a vaši ženu. No, a hlavně o děti. Rodina je nejvíc, na tom se shodneme, ne?”
“Ale…” chtěl doktor cosi namítnout.
“To je fakt doktore, ta věc, vaše neplodnost. To lejstro, co máte v zásuvce, o tom hemžení, nelže. Nula. Mrtvo.”
Vandrák přešel k oknu. Město pulzovalo ranní špičkou. Na římsu protějšího domu dosedl pár sněhobílých hrdliček. Zapálil si další cigaretu a pozoroval jejich cukrování. Doktor rukou přejel hřbet kožené tašky.
“Máte tam revolver, doktore. Koupil jste ho včera. Dost peněz, neregistrovaná zbraň holt něco stojí. Co bude dál? Řeknu vám to. K obědu si dáte jehněčí. Té příjemné paní v recepci zavoláte, ať zruší odpolední pacienty. Rodinné důvody. Nebudou se vám klepat ruce. Překvapíte je, žena si polije kafem ty modré květované šaty. Pak ji odprásknete i s amantem. A ta mrcha, jak ji teď v duchu nazýváte, to přitom dělá kvůli vám. Dostanete doživotí, ale dodejcháte s dírou v břiše. Propíchnou vás ve sprchách nabroušeným pilníkem, ale předtím si prožijete peklo.
Tak já půjdu doktore.”
Vandrák prošel kolem květináče. Vajgl zamáčkl do hlíny.
Doktor vzhlédl.
“Oboje doktore. Kluk i holka, čeká dvojčátka.”
Vandrák vyšel z ordinace. Sestra na recepci ucítila známý zápach, jen ta podoba...
Nechápala dlouhé vlasy, ani plnovous. Vandrák se k ní naklonil.
“Dejte si k obědu jen polévku a salát, ty lasagne vám nesednou.“
Doktor vzhlédl.
“Oboje doktore. Kluk i holka, čeká dvojčátka.”
Vandrák vyšel z ordinace. Sestra na recepci ucítila známý zápach, jen ta podoba...
Nechápala dlouhé vlasy, ani plnovous. Vandrák se k ní naklonil.
“Dejte si k obědu jen polévku a salát, ty lasagne vám nesednou.“
