Mám ráda ve věcech přehled. A vůbec nemiluju nečekaná překvápka. Podotýkám, že skoro všechna. Taky nezvládám to, co asi každý... takové ty přepadovky, které podle zákona schválnosti vždy přijdou v okamžiku, kdy se to nejméně hodí.
„Jéééé, Hanko, tebe bych vůbec nečekala,“ říkám do zářivého úsměvu jinak sympatické a milé kamarádky. „No, měla jsem cestu kolem, a tak jsem si říkala...“
Snažím se naladit tvář do stejně jásavého výrazu, ale v hlavě se mi mele, co všechno jsem chtěla udělat, a co už zřejmě nestihnu. Hanka si totiž ráda, a hlavně dlouho, povídá. Teď to z mé strany nějak drhne, i když se snažím ze všech sil, aby nepoznala, jak se mi její návštěva nehodí.
Podobné překvápko mi připravila corona. Mě sice o vlásek minula, ale zalíbil se jí můj drahý muž. Když přišel domů z práce, těžce usedl do křesla a prohlásil dutým hlasem. „Holka, tak jsem se nechal otestovat a představ si, jsem pozitivní...“
„Nepovídej,“ vykulím oči zděšením. „Je ti špatně? Máš horečku?“
„Ne, to ne, ale v práci ulehli dva moji kolegové, a tak jsme se nechali otestovat všichni. A já byl mezi těma, kteří to prý v sobě mají taky. Musíme oba do karantény. A víš, na co jsem přišel? Odstěhuju se radši na těch pár dnů na chatu. Mám tam co dělat, uteče mi to rychleji, a aspoň tě snad taky nenakazím. Taky nebudeme jeden druhého zbytečně prudit. Jo, a s klukem jsem domluvil, že nám bude vozit jídlo.“
Když mluvil o tom, že ohleduplně, a především kvůli mně, zmizí na chatu, v očích mu to podezřele svitlo. On se snad vážně těší na to, že si ode mě na čas odpočine! Mě tahle nečekaná událost zdrtila. Co si teď těch deset nebo vlastně kolik dnů doma počnu? Už tak nic nestíhám, v práci blázinec, jak to asi vezmou? A kdy to, proboha, všechno dodělám?!
První den jsem neopustila pyžamo. Přes strach, o manžela, rodinu i sebe, jsem pocítila po letech slast. Konečně můžu spát, jak dlouho chci, bez známých krutých výčitek, co všechno bych mohla udělat, kdybych se neválela.
Den druhý. Konečně z té postele vylezu. Už mě stejně všechno bolí. Vychutnám si kafíčko, a přitom zatelefonuju postupně všem kámoškám. Úžasný. Vůbec se nemusím trápit, že si s nimi hrozně dlouho povídám. Probereme, co mě nebo je postihlo, a lidi, které corona zkosila mnohem hůř. Dojde pochopitelně i na mnohé další klepy, co kdo, kde a s kým. A je tady večer.
Den třetí... Z nudy se pouštím do úklidu. Skříní, šuplat, krabic. Mnohé jsem už neotevřela pěkně dlouho, a tak jsem sama překvapená, co zbytečného haraburdí jsem nasyslila. Bez milosti likviduju oblečení, ze kterého jsem sice už dávno „vyrostla“, ale které jsem si schovávala bůhví proč.
Jsem už za polovinou karantény. Skříně jsou uvolněné pro další nákupy, šuplata srovnaná, krabice naštosované ve sklepě. Ty se můžou opravdu někdy hodit.
Co s načatým dnem? O nákupy, natož o vaření se starat nemusím. Každé poledne zazvoní u dveří syn s taškou a kastrůlky. Jen ženská pochopí, co to je nemuset se otáčet u plotny a rvát se s haldou nádobí. A tak se vypravuju ke knihovně. Taky by potřebovala probrat. Prohrábnu první řadu... a hele, tu jsem dostala k narozkám asi před dvěma roky. A ještě jsem ji ani neotevřela. Pouštím se do čtení. Zbytek dnů strávených s knížkami, které jsem buď ještě neměla čas přečíst, nebo je četla už dávno, mi utekl jak voda.
Karanténa. Host nevítaný, strašlivý i strašící. Přesto jsem si to právě s tímhle nejméně vítaným hostem nejvíce užila. Kdyby si ten zákeřný vir nevybral tak krutou daň a nezařádil si i mezi mými přáteli a známými, možná bych se občas do takové karantény uchýlila dobrovolně.
