7. července 2021

První kůň – napsala Jasmin Carmel (15 let)

„Erichu? Kde jste, drahý? Nutně s vámi potřebuji něco probrat!“
Gabriela odhodlaně kráčí do knihovny, kde její manžel tak často sedává ve svém koženém křesle s hedvábným potahem. Opravdu ho tam nachází, jako obvykle v hlubokém zamyšlení, se sklenkou irské whisky v ruce a doutníkem u pusy. Protože ho právě vyrušila z jeho soustředění, odpoví jí značně neochotně.
„Ano drahá? Co se děje? Omlouvám se, ale teď opravdu nemám čas ani chuť s Vámi něco probírat.“
„Opravdu? A co se stalo, že jste tak rozladěný, můj milovaný muži?“ zeptá se Gabriela a nasadí zaujatý tón, protože ví, jakou pro ni má její muž slabost a že kdyby se dostatečně uvolnil, mohl by se pak věnovat i tomu, co mu chtěla sdělit.
„Ach, to ani nechtějte slyšet, má milovaná Gabrielo! To ti tupci z automobilky Škoda!“ „A co se tedy stalo, Erichu?“ vyptává se dále Gabriela a dává co nejvíc najevo svůj zájem.
„Nechtějí uskutečnit ty automobilové závody! Víte přece, jak moc jsem se je snažil přesvědčit, aby uspořádali závody aut, které by nesly název Velká cena prince Ericha, že?“
„To ano,“ přisvědčí Gabriela. „Ovšem teď, můj milý Erichu, se raději uvolněte a pojďte se věnovat mému tématu. Na plánování závodů budete mít určitě ještě spoustu času.“
„Máte pravdu, má drahá. Rozčilováním nic nespravím. Zítra k nim zajedu a pokusím se je znovu přesvědčit. Tak mi tedy řekněte, co máte na srdci.“
Gabriela se narovná a důležitě mu oznámí: „Myslím, že je načase pořídit Alexandrovi koně. Bude se učit jezdit.“
„Cože? Vy chcete našemu čtyřletému synovi pořídit koně?“
„A proč ne?“ řekne vzdorně Gabriela. „Já jsem byla k lásce ke koním vedena už odmalička. Ve třech letech jsem dostala poníka a učila jsem se jezdit. Ve čtyřech už jsem mohla přesedlat na vzrostlého hřebce. A v šesti letech už jsem bez pomoci dokázala přeskakovat překážky. Podle mě už je Alexander dost velký na to, aby se učil jezdit.“
„Upřímně, má drahá, nemyslím si, že je na místě, aby se učil cválat na poníkovi. Rozvíjí se technický pokrok a na řadě jsou automobily. Kdepak, z mého prvorozeného syna nebude žokej, nýbrž automobilový závodník.“
„Ach, vy jste ale sobec, Erichu!“ oboří se na něj Gabriela. „Myslíte jen na sebe a na blaho svého syna neberete ohled! Bude řídit automobil, no jistě! Ještě to tak! Že vůbec důvěřujete takovým čertovským vynálezům! Bude se prostě učit jezdit a už o tom nehodlám diskutovat.“
„Ale…,“ snaží se něco chabě namítnout kníže.
„Ano?“ zeptá se ledově Gabriela.
„Tak dobře,“ svolí nakonec neochotně Erich. „Tak mi aspoň řekněte, jakého koně byste Alexovi vybrala.“
Kněžna se pyšně usměje. „Harolda.“
„Harolda? Toho obrovského černého hřebce? To nemyslíte vážně!“
„A proč ne? Harold je přece velice milý kůň.“
„To sice ano, ale je obrovský! To byste vážně chtěla, aby při své první jízdě spadnul Alex z koně a zlomil si vaz?“ Erich pozvedl k ústům sklenku, aby se napil whisky.
„Hmm, máte pravdu, hodil by se menší kůň. Co třeba Perry? Je malá a krotká.“
Erich vyprsknul a zvonivě se rozesmál. „To myslíte vážně? Poník? A ještě k tomu puntíkatý? Všechny děti z okolí se mu budou smát!“
„Tak co třeba Ocelot? Vznešenějšího koně, než je královský bělouš, nenajdete.“
„Ten je moc divoký.“
„Ferron?“
„Moc starý, vždyť ten grošák už je takový koňský veterán.“
„A co Strakáč?“
„Pokud myslíte toho tmavošedého koně s bílými skvrnami, který tak rád kouše a kope všude kolem sebe, tak nepřipadá v úvahu.“
Gabriele už pomalu docházely nápady i trpělivost. Nemohla na nic přijít. Usilovně přemýšlela, když v tom dostala skvělý nápad. Proti tomu nebude moci Erich nic namítat! „Železňák!“ vykřikla hlasitěji, než zamýšlela, a podívala se po manželovi. Ten ji chvíli zamyšleně pozoroval. Pak vstal z křesla a obejmul svou ženu kolem ramen.
„Jste si tím jistá, drahoušku? Železňák je ještě napůl hříbě, divoké a nezkrotné, a ještě navíc je potomkem našeho nejrychlejšího hřebce. Má spoustu sil a energie. Opravdu si myslíte, že zrovna on je vhodným koněm pro našeho Alexe?“
„Ano,“ pravila Gabriela se skálopevným přesvědčením. „Jsem si jistá, že právě Železňák je správná volba.“
„Tak tedy budiž, ať je po vašem,“ pravil Erich. „Důvěřuji Vašemu úsudku, a tak Vám to nebudu rozmlouvat.“
A tak, když malý princ Alexander oslavil své čtvrté narozeniny, dostal jako dárek nezbedné hnědé hříbě, které mu otevřelo cestu k jejich budoucí slávě na největších a nejznámějších dostizích své doby – Velké pardubické.

Žádné komentáře:

Okomentovat