19. července 2021

Poklad ze všech nejvzácnější - napsala Alena Bruthansová

„Ty kluku nezbedná, kde jsi? Co jsi zase provedl? Až tě najdu, to teprve uvidíš tu jízdu!“
Matouš se krčil v přítmí stodoly. Mezerami v trámech prosvítalo hřejivé, doznívající slunce. Babičku prozradila těžkopádná chůze, dunivé došlapy. Pohroma se vzdalovala. Chytila se špatné stopy.
Chlapec se nejprve důkladně rozhlédl. Vzduch byl čistý. Jediným živým svědkem mu byla Mourka, která si líně čistila srst.
S opouštěním svého úkrytu nepospíchal. Z divokých vln zlatavé píce se soukal pomalu a opatrně. Lup držel pevně pravou rukou pod tričkem na srdci. V prstech cítil křehkou strukturu jeho povrchu.
Než ze sebe vysbíral pichlavá stébla slámy, byla už stodola zcela zaplněna neprostupnou tmou. Matouš byl za Mourčinu přítomnost rád. Když se mu ovinula kolem nohou, měl pocit, že našel parťáka pro tuto životní chvíli, která se nebude opakovat.
„Mourko, teď dávej velký pozor. Dnes jsem našel toto vejce.“ Kočka přestala příst a věnovala chlapci pohrdavý pohled.
„Ale ne, nedej se zmást, to není jen tak obyčejné vejce od slepiček, podívej se, jak je velké. To by přece žádná z našich snést nemohla. Ono je totiž kouzelné.“ Matouš se odmlčel a významně se na ni usmál.
Když se znovu nadechl, ucítil pohyb. Chlapcův lup se začal sám od sebe hýbat.
Všechna odvaha byla ta tam. Upustil vejce na nejbližší kopku sena a utíkal se schovat.
Nezbývalo mu než doufat, že k němu vyklubaná saň bude milosrdná. Tentokrát si nic nepřikrašloval. Ze skořápky se dralo slizké stvoření s pařáty.
„Tak tady seš. No pakuj se a upaluj domů, nebo tě zmaluju, že tě vlastní matka nepozná. Jak si to vůbec představuješ, že mi budeš takhle utíkat?!“
Matouš se schoval do babiččina náručí a rozplakal se.
„Babi promiň. Já jsem chtěl najít poklad a místo toho jsem našel vejce draka. Teď nás všechny sežere.“
„Ale prosím tebe, loupežníku, to je opravdu znamenitý lup, to ti tedy můžu potvrdit. Žádný drak, kachně jsi mamince ukradl. Přestaň brečet, s tím už nic nenaděláš, teď se o něj holt budeš muset postarat.“
Matouš si utřel uslzený obličej do pruhovaného trička a sledoval, jak se ve skořepinách batolí novorozenec. Možná, že s tím mrnětem bude nakonec větší dobrodružství než s bezedným bohatstvím.