5. července 2021

Moje cestování časem – napsala Jitka Schmiedová

„Kam se to, propána, Jíťo chystáš?“ zděsil se můj kamarád Richard.
„Jedu nadlouho a daleko. Už bylo na čase začít si plnit své sny.“
„Ty mě fakt lekáš. A vrátíš se? A budeš mi aspoň psát, jak se tam máš?“
„To víš, že jo. Neměj o mě obavy. Jedu do svých dobrých časů.“
Tak se mi to konečně podařilo. Tolik jsem si přála žít jako princezna na zámku s přepychovou zahradou, až jsem našla tu malou skulinu v čase, která trvá jen chvíli, a prosmýkla jsem se jí do svého vysněného světa.

Zámeckou zahradou mě veze zdvořilý kočí s černým spřežením, v kočáře potaženém uvnitř červeným sametem. Žádný špinavý zakouřený taxík s hrubým, neochotným řidičem a příliš hlasitou hudbou, z jehož jízdy se mi jen dělá špatně.Na svátečně osvětleném zámku mě vítá komorník. Unavenou po dlouhé cestě mě tiše vede do mých komnat a rychle mizí. Nemůžu dojetím ani vydechnout. Ve svícnech hoří svíce. Na stolku ovoce a šampaňské. Hladí mě postel s nebesy a hedvábnými polštáři. V ložnici stojí i rozkošný toaletní stolek. Dávám si horkou koupel a brzy upadám do sladkého spánku.
Ráno už se nemůžu dočkat, až roztáhnu zlatočervené brokátové draperie na oknech, pokochám se výhledem do rozlehlého parku a vyběhnu bosa do zahrady. Nebýt komorníka, který přinesl bohatou snídani na stříbrných podnosech, byla bych už u jezírka nebo v bludišti.
„Na to budete mít celý den, má paní. Kníže Archibald už se moc těší, až vás provede svým panstvím.“
Ještě jsem ani nedopila lahodný čaj, když do mé komnaty vstoupí dvorní dáma a nese blankytně modré šaty s kloboučkem a paraplíčkem. Nikdy jsem snad blankytnější modrou barvu neviděla.
„Ty šaty jsou pro vás, madam. Pozornost od knížete. Ráda vám do nich pomůžu. Jsou překrásné a tolik ladí k vašim očím. Kníže Archibald je pověstný svým vytříbeným vkusem.“
Konečně jsem v zahradách. Nevím, kam upřít zrak dříve. Tolik růží, fontánek, lemovaných záhonů všech barev, bílým štěrkem vysypaných cestiček, dokonce i bludiště ze vzrostlých buxusů tu je. Hrají si tu psíci, zahradník v apartním kloboučku se tiše shýbá nad azalkami a klematisy. Toužím jen tak bloumat zahradami a parkem celý den. Tu přicválá na statném grošovaném koni již z dálky pohledný muž. Kníže Archibald. „Princezno, všude vás hledám! Tak rád vás vidím! Tolik jsem se na vás těšil. Nemohl jsem se dočkat, a teď jste konečně tady.“
Líbá mi ruku a ptá se, jakou jsem měla cestu. Tak hezky voní a je jemnost sama. Rozbuší se mi srdce vzrušením.
Celý den se projíždíme lesy, parky, zahradami, až uondáni spočineme v bílém empírovém altánku, obepnutém právě kvetoucí vistárií. Kdo ví, zda to byla ta omamná vůně zrádné vistárie, únava po náročném dni či osobní kouzlo knížete… Rázem se ocitáme v horkém objetí, za svitu měsíce na nebi posetém nesčetnými hvězdami. Přála jsem si, ať to nikdy neskončí.
Druhý den jsem objevovala zámecké komnaty, knihovny, v hracím salonku jsme hráli dámu, v kulturním salonku mi kníže hrál na klavír romantickou skladbu, co pro mě složil. Večer u krbu a sladkého vína jsme si vyprávěli příběhy, a čas tak nenuceně plynul.
Další den jsme se chystali na bál. Oblékla jsem své stříbrem vyšívané šaty a hedvábné střevíčky. Byla jsem skutečná princezna. Protančila jsem celou noc… a pak jsem nad ránem z vyřezávaného stolku vytáhla ruční papír se svými iniciálami, inkoustové pero a úhledným písmem napsala slíbený dopis příteli Richardovi: „Richarde, drahý příteli… Teď vidíš, jak vypadá můj svět. Vrátila jsem se do svých časů. Je tu krásně. Nechceš také přijet? Jsi přece kavalír.“ Psaní jsem opatřila osobní pečetí a pak?

Pak jsem se probudila... Sama. V posteli bez nebes i bez knížete. 
Richard na mě z kuchyně hlasitě volá: „Jíťo, tak jdeš už? Co je s tebou? Spala jsi jak zabitá. A mluvila jsi ze snu zas ty tvoje nesmysly o nějakém knížeti či co. No, počkej, já už ti na tréninku ty tvoje brouky z hlavy vyženu. Utíkej se převlíct a v půl ať jsi na značkách. Holka bláznivá, žije se teď a tady, a ne v nějakých pohádkách v minulosti.“
A tak jsem zase zpátky tady. Zpocená, hladová, ale šťastná, že můj kníže je pravý a veze mě svým obyčejným kočárem na oběd.

Žádné komentáře:

Okomentovat