6. července 2021

Kozel – napsal Martin Zvoníček

„Dobré ráno, drahá. Či spíše poledne? Vy ještě dlíte v loži? Přišel jsem moc brzy, vzbudil jsem vás?“
„Hezký den i vám. Skutečně bych vás tak brzy nečekala. Ano, jak vidíte, můj drahý, ještě jsem se ani neoblékla. A nakonec, čemu se divíte? Vždyť i vy v postelích rád trávíte spoustu času, není-liž pravda?“
„Ó Marie, jak můžete něco takového říci? Od rána do večera stále něco podnikám. Třeba dnes dopoledne jsem již stihl projet toho nového hřebce, viděla jste ho už? I štolba ho obdivoval. Jak je dobře stavěný, samý sval a šlacha, jakou má vytrvalost i výdrž?“
„Ano, ano, tuším, že komorná se zmiňovala...“
„Nu a co vy, Marie? Už máte hotový ten obraz?“
„Postupuji pomalu, stále mne někdo ruší. Ale ano, už ho budu mít.“
„A mohl bych ho tedy vidět?“
„Ale Alexandře, není ještě hotový…“
„Prosím. Umírám zvědavostí.“
„Nakonec, proč ne, dnes nebo za týden. Tedy – zde je.“
„Ale ten je úžasný! Nádherný! Hotový Michelangelo! To je nějaký bůh z řecké mytologie? Nebo olympijský sportovec? Samý sval, třeba ty hýždě jste trefila naprosto přesně… Hmm… Ta tvář… Jako bych ho už někdy viděl.“
„Jistě, je těžké kreslit úplně zpaměti. To je náš zahradník. Mohu ho pozorovat z okna, když se stará o naši zahradu.“
„Pravda, ano! To je on! Perfektní. Je vidět, že se častěji dívá do vašich oken než do záhonů, tu podobu jste vystihla dokonale!“
„Nu, řekla bych, že máte nějaké společné rysy. Možná jste na obraze trochu i vy...“
„Ale… No tak, možná trochu, pravda. Nevím, moc často ho v parku při práci nevídám. Přijde mi, že se stále někde zašívá. Neviděla jste ho už dnes?“
„No jistě, utekl před růžemi a schovává se zde pod postelí! Neviděla. Ten chlapec je sice krásný a má určitě nějaké vlohy, ale pro zahradničení vůbec žádné. Ještěže máme těch zahradníků víc.“
„Lidi z chudoby můžete vyvést jen tak, že jim dáte práci a příležitost, má drahá Marie.“
„Ó ano, vaše přízeň poddaným vás předchází. Ani ta poslední děvečka nemůže říci, že by majitel tohoto panství neměl péči o její blaho.“
„No, děkuji za kompliment. Poobědváme spolu, drahá?“
„Jistě, moc ráda. Jděte napřed, obléknu se a přijdu za vámi do salónu.“

„Tak vylezl, ty můj Diskobole, papá už je pryč. Obléknul se, šel do parku a koukal, aby plot byl všude stejně vysoký! A pozdravoval maminku!“

Žádné komentáře:

Okomentovat