16. července 2021

Den D v Brně – napsal Stanislav Kozubek

Zrovna jsem se probudil. Je 12. července 2001. Pro kohokoliv jiného by šlo jen o jeden z dalších letošních horkých letních dní. To se ale netýká mě, to se netýká ani mých parťáků. Jako členové reprezentačního družstva jsme právě vstali do nejdůležitějšího dne roku. Celá naše příprava k němu směřovala; od listopadu jsme se devět měsíců tvrdě připravovali na to, abychom na mistrovství Evropy v dráhové cyklistice, které hostilo Brno, zajeli co nejlepší výsledek v jedné z olympijských disciplín – stíhacím závodě družstev.
Už po probuzení mě lehce šimrá v břiše. Ano, hádáte dobře, je to mírná nervozita. Tato věta se může zdát jako klišé, ale patří sem: den D je tady! Cítím se dobře, všichni jsme na tom dobře. Měřené úseky na předchozích trénincích nás o tom přesvědčily, ale jak na tom budou soupeři? Budou startovat ti nejlepší z celé Evropy, to není špatná konkurence. Dnes odpoledne se ukáže: nejdříve startují všechna družstva v kvalifikaci, nejlepší z nich pak postupují do finále, kde se utkají o medaile.
Hned po snídani vyrážíme z Brna na lehký trénink, abychom se před závodem trochu rozjeli. Nohy se točily dobře, myšlenkové pochody jakbysmet. Analyzuji, že oproti soupeřům budeme mít velkou výhodu: jsme na domácí půdě, diváci nás poženou kupředu. Zároveň si ale uvědomuji, že o to větší zodpovědnost s sebou povezeme. Nemůžeme udělat chybu, nemůžeme je zklamat. Tak je to nakonec výhoda nebo není?! Sakra!
Jak se pomalu blíží start závodu, roste i nervozita. V cyklistickém slangu se tomu říká „starťák“. Když vás to přemůže a nerozdýcháte to, tak vás to může až tak pohltit, že v křeči neroztočíte nohy a je po všem. Ten pocit každý z nás zažil mnohokrát na českých pohárech, mistrovstvích republiky, ale tady to je jiné, silnější. Cítíme velkou zodpovědnost a zároveň příležitost, která se už nemusí nikdy opakovat.
Celý tým je seřazen na startovní pásce, jedeme kvalifikaci a jedeme o všechno. Když se nám závod podaří, postupujeme dál. Start! Právě jsme odstartovali stíhací závod družstev na čtyři kilometry, řítíme se po dráze rychlostí 55 km za hodinu. Pravidelně střídáme, strašně to sviští, všechno klape a diváci nás povzbuzují. Projíždíme cílem a gesto našeho trenéra vypadá nadějně, radši si ale počkám na rozhodčí a hlasatele: „Česká republika postupuje do finálové jízdy a o zlato se utká s týmem Litvy!“
Cítím velkou úlevu a radost, první krok je za námi. Začínám si uvědomovat, jak blízko jsme titulu. Už nemůžeme být horší než druzí! Jeden by řekl, že to stačí, je to parádní výsledek. Vy ale myslíte jen na jedno: druhé místo = žádné místo, tohle už musíme dotáhnout.
Finále je tady a náš tým jde na start. Soustředím se a periferně zahlédnu, že tribuny jsou plnější, ale tiché; nervozita panuje na celém velodromu. Start! Za čtyři kilometry bude rozhodnuto. Vystartovali jsme lépe, v polovině závodu se nám Litevci trochu přibližují, útok ale odrážíme a vedení udržujeme. Tribuny jsou v jednom ohni. Rozhodčí zvoní do posledního kola a v mírném vedení jsme stále my. Bude to stačit?
Projíždíme páskou, soupeř také, ale o jeden a půl vteřiny později. Absolutní vyčerpání přebíjí obrovská euforie a hromový potlesk diváků. Právě jsme se stali mistry Evropy ve stíhacím závodě družstev!

Žádné komentáře:

Okomentovat