Symbol bezpečí – napsala Barbora Macková

Šel jsem po nábřeží a v hlavě mi zněla píseň, kterou jsem nedokázal rozpoznat. Vítr mi vál do tváře a bodal mě miniaturními kapičkami mrazu tak nepřetržitě, až to přestalo bolet. Zastavil jsem se naproti majáku, který za tou mlhovinou nebyl téměř vidět. Vyndal jsem z kapsy dlouhého kabátu úhledně složenou obálku. Chvíli jsem na ni zíral a v hlavě mi začal poletovat obraz ženy, které patřila.
Bylo léto, a já viděl, jak kolem mě proběhl mladý pár a zastavil se na místě, kde jsem stál. Ta dívka byla kouzelná; ještě teď, po tolika letech, jsem z ní nedokázal spustit oči. Vítr jí ovíval tvář tak, že pramínky jejích vlasů vlály do všech stran. Ukázala mi ten maják v dálce a řekla mi větu, co jsem teď šeptal do větru, který mi ji bral rovnou z úst.
„Je to jakýsi symbol bezpečí.”
A já na tu chvíli cítil všechno to teplo a vůni jejich vlasů; snad jsem i zapomněl, že je mi o 50 let víc a ona už tu není. Ten dopis jsem si naposledy přečetl a hodil ho do moře.