Hrnu před sebou vyprahlým městem kočárek a počítám metry ke koupališti. Juniorka řve na celý náměstí. Nedivím se jí, v korbičce musí být nejmíň čtyřicet stupňů.
„Už tam budeme broučku, vydrž. Na, vem si vodu, ššš.“ Království za zahradu s trochou stínu. Dokodrcaly jsme se k bazénu, malou jsem opláchla voňavou chlorovanou vodou a plácla sebou na minidečku mezi dalších osmdesát lidí. Zavírám oči červencovému sluníčku navzdory a v duchu cestuju pod jeden nezaměnitelný venkovský ořešák. Najednou je mi sladkých čtrnáct, sedím na kupičce sena a v puse žvejkám šťovík pro osvěžení.
Doufám, že na mně nevlítne. Marně. Zase mně štípnul. Je jich tady jako much. Jsou macatí, šediví a všechny nás rozčilujou. I když jsme postříkaní repelentem od hlavy k patě, komárům je to evidentně jedno. Nejspíš už si zvykli.
V dálce koncertují cvrčci. Dobrá zpráva je, že ti nás nepoštípají. Vidím taťku, jak bere do ruky stéblo trávy, promne ho, ono se rozdrolí a mně je jasné, že to opět nastává.
„Pojďte, ať to večer zkopíme,“ zavelí a razí dělat první lajnu.
Já vím, já vím, čím dřív, tím líp, ale proč musí být takový vedro. Zvedám se, vyndám si ze zadku zaříznutý plavky a jdu dělat řádky. Co na tom, že mám otlačený seno na stehnech, další chuchvalce uschlý trávy mně atakují zespodu, a to je teprve idyla.
„Hrab to pořádně, ať se to neválí na zemi. Akorát pak brbláš, když to musíš hrabat po zkopení.“
Vždyť jo, hudruju v duchu.
„Sakra, od Kletě jde mračno. Honem, zkopíme to teď,“ zasyčí taťka.
Na ramenou cítím první kapky deště. Jedna, druhá, patnáctá. Paráda, pro dnešek jsme to zvládli. Zaprášená od sena prchám domů a brblám si, že toto svým dětem nikdy neudělám. Žádná zahrada, žádný zvířectvo, zabydlím se ve 3+1 a v létě dojdu maximálně na koupaliště.
Pořád mokro, kap, kap.
Otevírám oči, voda je reálná. Juniorka mě nadšeně skrápí vodou z flaštičky. Škoda, u sena bylo fajn. Tráva voněla, byli jsme pospolu, všude klid, jen zpovzdálí občas zaburácely ty zatracený hromy. Kéž by to jednou mohly zažít i moje děti.
