22. června 2021

Správný lovec – napsal Elliot Jačků

„Pusť mě!” třásl s sebou ve snaze vyprostit se z pevného sevření, avšak oproti statné svalnaté figuře byl fyzicky příliš slabý.
Osoba nad ním se slizce uchechtla a jednou rukou navýšila stisk na jeho hubených, ochablých zápěstích, snad aby mu ukázala, komu z nich dvou přísluší moc. Uvězněnému mladíkovi projela paží ostrá bolest, kvůli níž hlasitě syknul. Další nepříjemné uchechtnutí, tentokrát blíže u jeho ucha.
Z očí mu bez ustání sršely vodopády slz. Ani se neobtěžoval je zastavovat. Cítil ponížení, znesvěcení a na hrudi bolest, jako kdyby se mu srdce rozpadlo na miliardu bodavých střepů. Nikdy dřív neprožil takový otřes. Chtěl křičet, utíkat, prát se, ale neutuchající vyčerpávající bezmoc odsoudila všechny snahy ihned k jisté záhubě. Strach a strašlivá dominantní aura trýznitele jej zcela pohltily.
Vnímal cizí, ale přesto tak důvěrně známou – dříve vlídnou a ochranářskou – dlaň, putující nahoru a dolu po obnaženém břiše, zanechávající po sobě stopu ukrutné duševní bolesti.
„Co je to s tebou? Přestaň, prosím.” 
Zkusil to plačtivě znovu, ale při pohledu do těch pevně rozhodnutých očí věděl, že dnes spasen nebude, ani jindy.
Nepoznával ho. To, co se nad ním právě sklánělo, postrádalo jakoukoliv špetku lidskosti. Člověk, k němuž tolik vzhlížel, se proměnil v hladovou, dravou šelmu, jejíž zorničky se rozšířily i při nepatrném pohybu, který zaznamenaly. Zvířecí instinkty posedly všechna zákoutí mužovy mysli. Nehodlal se vzdát. Bažil po nevinnosti své kořisti, jež v jeho vlastních očích tajně toužila být lapena a teď se mu pod rukama sama nabízela. On na ní pouze, jako každý správný lovec, zaútočil.

Žádné komentáře:

Okomentovat