9. června 2021

Psaní dává křídla - ZPRAVODAJ 5/2021

Milí přátelé psavci,
prožili jsme báječný čas na Loučeni.

Zase se můžeme vídat! Máme za sebou nejen první semináře naživo, ale i dlouho vyhlíženou čtyřdenní literární dílnu na zámku, které patří tento zpravodaj. Museli jsme si počkat tři čtvrtě roku, ale přijeli jste úplně všichni. Nikdo kurz nezrušil. V zámeckém hotelu bylo nabito do posledního místečka. Díky všem nejen za trpělivost, ale dnes už hlavně za krásné příběhy pro knihu o šlechtickém rodu Thurn Taxisů, kteří stáli na přelomu 19. a 20. stol. u zrodu moderních vynálezů.  
Děkujeme zámecké paní Kateřině Šrámkové a jejímu týmu za krásné přijetí a panu panu kastelánovi za všeobjímající nalejvárnu. 
Dana



„Ležet na trávě v zámecké zahradě s bosýma nohama a sluníčkem nad hlavou, zaznamenávat si na papír dojmy, představy a fantazie o tom, jak to tu chodilo za Thurn-Taxisů, to je zážitek nad zážitky. Odjíždím šťastná. Nemůžu si přát víc.“ Katka Hovadíková



Jak se píše na zámku
Nataša Richterová: Žena v okně

Sedím na okenním parapetu a přepisuji příběh dávných obyvatelů těchto míst. Blíží se půlnoc. Otevřeným oknem ke mně doléhá žabí serenáda z nedalekého rybníčku a z restaurace smích. Já ale mám v hlavě naléhavé hlasy Ericha a Gabriely. A potřebuji je zachytit. Hovoří jakoby z jiného světa. A zde, mezi starými tlustými zdmi, mi připadá, že ten svět je blízko. Najednou koutkem oka zahlédnu v pokoji u koupelny pohyb. To nic! To jen mlhavý stín prošel zdí…



Vyprávění kastelána
Konečně bez roušky
Lucie Svibová: Princezna a zámecká paní

Stojím před zámkem a téměř nevěřím svým smyslům. Jsem opojená vůní květin, připadám si jako princezna a můj blažený úsměv bez roušky vypadá až senilně. 
Seběhnu po schodech do zámeckého resortu Maxmilián, kde paní Kateřina dohlíží na chod svého novodobého panství i vítá návštěvníky. Vzápětí mizí, aby provedla naši skupinku zámkem, jeho historií i tajemstvími. Budeme tři dny žít v předminulém století, snít a psát o dynastii Thurn-Taxisů, o koních i autech, o zklamáních i láskách...



„Slzy radosti ze setkání, slzy smutku při loučení, slzy smíchu při večerních hrách a povídání, slzy dojetí při souznění... Může za to Dana? Genius loci na Loučeni? Nebo charisma přítomných? Asi všechno dohromady správně namixované.“  Zdena Součková




Loučeňský zázrak 
Jak Bohunka našla slzy

Pro někoho je to normální, člověk prostě pláče. Já ne. Nevím, kdy se to stalo, ale asi mně vyschly slzné kanálky nebo co, prostě nepláču. Bylo mi to divné, nejsem bezcitná, ba naopak dovedu se vcítit do cizího neštěstí a cítit s ním, ale prostě slzy došly. Připadala jsem si mnohokrát divně... A teď z ničeho nic na Loučeni se slzy dostavily. Žádná vyhrocená situace, jen obyčejná radost, že jsem něčeho součástí, že někam patřím. Díky všem, že se mi to po tolika letech podařilo. Prostě jsem ráda, že vás mám. Bohuna Kopřivová



Yakeenova 
metamorfóza
Bez tebe by se to neobešlo. 

Stáčím auto na parkoviště. Dobře, těším se na ty, co znám, ale mnohem víc prožívám nejistotu. Vím, že se budu muset prokousávat k pocitu bezpečí. Někde za tím vším je laskavé přijetí toho, že to tak mám. Ale to je mi k ničemu. Nejdřív potřebuji říkat všechna ta slova, co se musí říkat, aby nebylo ticho, které by mohlo obtěžovat. Tak je tlačím. Pak plynou. Někdy i tryskají. A pak je konec. Balím batoh i sebe do úhledného a celistvého tvaru. Jsme oba o trochu větší. Jen málokomu nahlas říkám: „Děkuju, bez tebe by se to neobešlo.“ Ale to je to co cítím.



Vloni jsme napsali jsme 32 scének pro Loučeň 
Jak ožívá naše práce při zámeckých prohlídkách

Nataša vloni viděla zámek Loučeň s příběhem aut jako divák našich vlastních děl, která jsme na první literární dílně v červnu 2020 na kurzu psali: „Příběh automobilu mi rezonoval v hlavě až do noci. Hrané scény mě vtáhly do děje a vrátily v čase do dob minulých. Myslím, že to tak působilo i na ostatní účastníky. Pro mě osobně bylo moc krásné sledovat to zhmotnění - scény z papíru ožívají v reálu!“ Na jednu z našich scének se můžete podívat zde.

Thurn-Taxisové, Laurin&Klement a podnikatel Škoda mají v českých automobilových dějinách nesmírně významnou roli.





Petr Pravda (vlevo) u chorvatského Vukovaru
Náš host: novinář Petr Pravda
Vyprávění bývalého válečného zpravodaje 

Jak se píší reportáže? Co se děje v současné žurnalistice? Proč se tištěná média prodávají stále méně a méně? A jsou stále ještě svobodná? O těchto i mnoha dalších tématech jsme si v sobotní podvečer na Loučeni povídali s naším hostem Petrem Pravdou. Připravil si pro nás i několik „psacích“ úkolů. Díky tomu jsme na vlastní kůži poznali, jaký je rozdíl mezi svobodným tvůrčím psaním literatury“ a těžkým řemeslem každodenní novinařiny v časovém i jiném stresu.



Blázinec nesmí nikdy skončit
Petr Holub o večeru improvizace

Ten chlap je totální magor. Tenhle člověk radí jiným lidem s jejich starostmi a problémy? A oni mu důvěřují a otevírají mu dveře do svých nejniternějších míst v duši a srdci? Už deset minut se tu plácáme rukama do stehen jak debilové a přitom opakujeme stále dokola čísla od jedné do deseti. Prý improvizační hry...! Když o chvíli později kdákáme jako šílené přihřáté slepice a všelijak se při tom pitvoříme, vypadá to spíš jako detoxikační cvičení v Bohnicích. Najednou se ale všichni smějeme a strašně nás to baví. Čekáme, co přijde dál, a nechceme, aby to skončilo. Yakeene díky, už se těším na tvé další kokotiny!




Podzimní literární dílna na Loučeni je určena hlavně pro začátečníky. Bude se konat o víkendu 12.-14. listopadu. Do konce června můžete využít velké slevy. Mí spisovatelé se mohou těšit na zámek, kdy dokončíme naši knihu, zase příští jaro.





Starší NEWSLETTERY najdete na hlavní liště webu www.psanipodlelustiga.

Žádné komentáře:

Okomentovat