10. června 2021

ANALOGOVÉ STESKY - napsal Yakeen

Volume I. 
O objevování
Je nám dvanáct. Sedíme na ploché střeše garáže a prohlížíme si žolíkové karty, které sebral Michal tátovi. Táta je kamióňák a karty jsou s nahatýma holkama. Na nízkých kartách ukazují punčochy, na vyšších podvazky, kalhotky a podprsenky. 
Pak kolují karty J, Q, K. Přituhuje. I nám. Prsa a klíny sedících krásek. 
Pak Eso! Stojící slečna věší nahá na šňůru nějakej hadřík, aby uschnul. Ještě chvíli a může tam přidat naše trenýrky. Má zvednuté ruce a je vidět úplně všechno! 
Korunu tomu nasazuje Zdenek: „Moje ségra už je taky takhle chlupatá!“ (jsme v roce 1979) a tu my všichni známe! Chodí do devítky. 
„Kecáš,“ vydechneme dvojhlasem, ale věříme mu. Znovu se díváme na fotky a najednou to už není něco nedosažitelného ze Západu. Najednou si k tělům krásných Francouzek přidáváme hlavu Marcely. Nenápadně předkloněni slézáme ze střechy a po závodnicku přikrčení nad řídítky kol se jedeme zchladit do koupaliště.

Varianta 2021
Dvanáctiletý Matěj otevírá stránky, na které mu přišel odkaz chatem od kámoše. Varování vstup jen pro dospělé, odstraní jedním klikem. Kouká se do roztaženého konečníku. Pod filmíčkem, který může dalším klikem spustit, je napsáno: Táto, takovej anál jsi ještě nezažil!


Volume II. 
O nakupování
„S vaší postavou? Klidně. Jinýmu bych to rozmlouvala, ale vy si to můžete dovolit.“ Prohlížím se v zrcadle obchůdku v malém městečku, kam jsme přijeli s mojí ženou na nákupy těch věcí, které Martin – vietnamský prodavač, nemá v krámku v nejbližší vesnici. Sami bydlíme ještě kousek dál, na hranici CHáKáÓčka, spolu s dalšími 15 lidmi v úplně mrňavé obci, kam neviditelné ruce trhu vůbec nestojí za to natáhnout, byť jen pařátek. (Jó, to jó. Klid tady je.)
„Myslíte?“ protahuju zálibně. Ty kalhoty se tváří jako džíny, ale přiléhají k mému tělu se silou o tři čísla menších legín. Alespoň tak si to představuju, ve skutečnosti jsem na sobě legíny nikdy neměl. Zrcadlo určené asi pro holky, milosrdně nezobrazuje pomalu řídnoucí strniště mé hlavy a šedivé vousy. Zobrazuje ale obličej mojí ženy. Přistihuje mě v mé marnivosti, trochu s úsměvem přikyvuje, a když s lehkým pozdvihnutím obočí a hraným údivem zašilhá po chválící prodavačce, je mezi námi vyměněna spousta informací. Beze slov. Oba se usmíváme. Dvě ženy mne sledují se zalíbením (tak jsme si to interpretoval) a mne při pohledu na tu mojí (která má legíny!), napadlo, že se těším na večer domů, až si dáme vanu a otevřeme láhev červeného.

Varianta 2021
Po dlouhém vybírání v eshopu nakonec označím troje kalhoty, protože si nejsem jistý velikostí. Dají se bezplatně vrátit. Chlápek s dodávkou je přiveze za dva dny. Pokouším se s ním žertovat, ale je nabručený, auto má narvaný spoustou dalších balíčků. O pár dní později dvoje posílám zpět. Po několika kontrolách účtu zjistím, že peníze přišly.


Volume III. 
 O mé práci párového terapeuta
Je to možná páté, šesté sezení. Pan X s paní Y jsou vážní, ale klidní. Oslovujeme se jmény a vykáme si. Oba už vědí, že když mluví o tom druhém, vnímám to jako zprávu z jejich světa o jejich prožívání a ne jako fakta o partnerovi. Mají zkušenost, že jejich světům rozumím. A ono to vážně není těžké. Stačí s nimi, když mluví, opravdu být.
Mnohokrát jsem se doptával: „X, když říkáte o Y, že se o Vás nezajímá, znamená to, že jste se ten večer cítil neviděný a odmítaný? Že jste si připadal doma sám? Rozumím tomu dobře?“ Když to odkývá, není těžké se s ním spojit. „Rozumím. To muselo být těžké. Chtěl jste Y obejmout, zažít blízkost, a pak to nevyšlo. Byl jste zklamaný? Nešťastný?“
Desítky takových výměn pomalu roztálo hradby jejich ledových hradů. Pochopitelných a důležitých hradů obran, ve kterých schovávali svoje zraněné duše, okousané fičákem kolem třech dětí hypotéky a kariér.
Zrovna mluví Y: „No a pak jsem konečně slyšela klíče v zámku. Nejdřív jsem měla radost, že je X naživu. Pak jsem měla vztek, že nezavolal. Pak se mi do toho zamíchala vzpomínka, jak to bylo tenkrát s tátou, představa, že tu jsem už navždycky na všechno sama a prostě jsem to nezvládla. Prostě jsem to musela nějak vykřičet.“ Má v očích slzy. Mluví o jedné ze situací předtím, než se jim ve vztahu objevil někdo třetí. X opravdu poslouchá. Cítí se tak bezpečně, že je s ní. Nebagatelizuje, nerozmlouvá, netahá sem, co všechno přišlo pak, co všechno on, ona. Podívá se na ní: „Y, to je mi moc líto, to muselo být hrozný.“
Opatrně ji bere za ruku. V pracovně je ticho a dojetí.

Varianta 2021
Brejlím do obrazovky. Všechny moje vědomé i nevědomé kanály vnímání naléhají na zrak a sluch, aby se s nimi podělili o informace. Napínám uši, ale v 90‘ letech jsem měl rockový klub a už to není, co to bývalo. Brýle na blízko o dvou dioptriích umožňují ostrý obraz, ale když natočím ucho k reproduktoru počítače, abych lépe slyšel, musím šilhat.
„Promiňte, X já jsem Vás neslyšel, když mluvíte otočený k Y, jsem rád, že se na sebe díváte, ale pak vás neslyším.“
Připadám si jako hodinář, kterému navlékli tlusté pracovní rukavice. Milosrdně padá připojení.


Pokud jste dočetli až sem a myslíte, že tu běduji nad koronou, tak to taky. Mám ale mnohem děsivější otázku:
Opravdu si myslíte, že digitalizace světa je dobrý nápad?

Yakeen publikuje své příspěvky na blogu Respektu.
Nakteré jeho povídky načetl na Yotube.


Žádné komentáře:

Okomentovat