19. června 2021

Nebe nad Vídní - napsala Nataša Richterová

Empírovému příborníku v jídelně vévodil Philips 471 A. Elektronkový radiopřijímač s dynamickým reproduktorem a indikátorem ladění, kterému se říkalo magické oko. 
Erich si na technické vymoženosti velmi potrpěl a od všeho, co se samo pohybovalo, svítilo nebo hrálo, musel mít nejnovější model. 
Gabriele by se na příborníku více zamlouvaly secesní hodiny s pávem, ale zde, ve vídeňské vile, nechávala Erichovi ve vybavení interiéru volnou ruku. Skutečný domov měla v Lysé nad Labem. Tam vše zařizovala podle svého vkusu.
Úderem poledne Erich přístroj pustil, protože sobotní obědy jim obvykle kořenila tichá hudba z rádia. Skleněná stupnice zablikala, ale namísto Straussových valčíků se do jídelny vplížila jedovatá hydra.
Hlas Josefa Goebbelse toho dne okupoval všechny rakouské rozhlasové stanice. A zároveň armáda od rána obsazovala ulice Vídně. Bez zaváhání, bez soucitu. Jako stroj.
„Německá říše nebude tolerovat pronásledování Němců v tomto regionu, protože patří k naší zemi nebo mají určité názory. Musí existovat mír a pořádek,“ burácel hlas z reproduktoru. „Proto jsem se rozhodl pomoci milionům Němců v Rakousku z prostředků říše. Od dnešního rána pochodují vojáci německého Wehrmachtu přes německo-rakouské hranice.“
Erich zbledl a radio vypnul. Vešla Ema s mísou polévky, ale při pohledu na Ericha se zarazila. Gabriela jí pokynula, aby pokračovala. Když Ema panstvo obsloužila a zmizela v chodbě, Gabriela sepnula ruce jako k modlitbě, ale namísto obvyklého Požehnej, Pane, tyto dary... se ozvalo: „Vraťme se do Čech, Erichu, dokud je čas!“
„Já se nastálo do Čech nikdy nevrátím, Gabrielo. Vy víte proč.“
„Ale váš syn, Alex, vás bude potřebovat!“
„Nechci se k němu znát, je pro mne zklamáním,“ zakabonil se Erich. „Nicméně musím mu přiznat, že nemá špatné instinkty. V časech, které přicházejí, bude možná stát na té správné straně. Až Hitler k Říši připojí i české země…“
„Erichu, nevyslovujte to!“ polekala se Gabriela. Tušila, že před hydrou není kam utéct. Vždyť i její vlastní krev, Alex, se nakazil tím šílenstvím. Nesnášela jeho ženu, svou snachu Valérii, za to, že vnáší do rodiny obdiv ke všemu německému a nenávist ke všemu českému. V čemž Valérii mohutně podporovala Johanna, které Gabriela neřekla jinak nežli prolhaná mutter z Eggeru! Její Alex zdál se být zcela bezbranný před touto dvouhlavou saní, která se teď nestydatě roztahovala na Loučeňském panství!
Hydra začala chrlit svůj jed všude, kde se objevila. Ještě téhož dne, kdy německá armáda překročila hranice, bylo v Rakousku zatčeno sedmdesát tisíc nepohodlných lidí! Seznamy byly prý připraveny dávno předem… O tři dny později vystoupil na Heldenplatz Adolf Hitler. Oznámil světu, že se vrací do své domoviny. „Bůh nám pomáhej!“ zašeptala Gabriela. Stála v davu zavěšená do Ericha, zatajovala dech a přála si, ať už ten člověk na balkóně Hofburgu zmlkne.
Nebe se zatáhlo. Nad masou jásajících hlav a pozdvižených pravic přelétaly německé bombardéry Luftwaffe v bojových formacích. Když zmizely z oblohy, vojenská hudba začala vyhrávat řízný Parademarsch. Do pohybu se dala přehlídka obrněných aut, tanků, dělostřelectva a nákladních vozů plných vojáků s kamennými tvářemi. Po nich motocykly, jezdectvo, pěchota.
Gabriele se rozdrkotaly zuby. Ještě těsněji se přimkla k manželovi a naznačila, že by chtěla odejít. Už viděla dost! Když se prodrali davem a konečně za nimi zapadla vrata vily, Gabrilela přistoupila k velkému zrcadlu v hale. Odráželo bledý, náhle tak cizí obličej.
„Znovu vás prosím, odjeďme, Erichu. Na zámku v Lysé bude bezpečněji. Jsem o tom přesvědčená.“
„Vím, že máte povinnosti k zámku a panství po otci, ale radím vám drahá, opusťte život v Čechách a přijeďte natrvalo do Vídně. Hitler nebude k Československu tak velkorysý, jako ke své staré vlasti. Však situace v Rakousku se brzy ustálí, uvidíte. Přece máte Vídeň ráda. V těchto časech bychom měli stát při sobě, jako jsme ostatně vždy stáli…“
Smutně se na něho usmála.
„Stáli? Ale vy jste přece odešel, drahý. Nemusel jste hned utíkat jako malý kluk.“ Neodpustila manželovi, že přijal rakouské občanství a odjel do Rakouska poté, co mu mladá Československá republika odmítla uznat jeho vojenské zásluhy. Tím svůj útěk vždy zdůvodňoval. Ericha však zlomila především pozemková reforma, která z prosperujícího rodového majetku ukrojila tisíce hektarů půdy. Nikdy s tím nesouhlasil a měl za zlé svému otci, že nijak neprotestoval. Erich pak stále častěji býval ve Vídni sám a Gabriela častěji sama v Lysé.
„Bránil jsem jen svou čest!“ odsekl a tušil, že se schyluje k hádce. Čekal na výstup, ale Gabrielin hlas byl nezvykle tichý.
„Čest? Jako potomek rodu Kinských o cti něco vím. Bůh, čest a vlast! Pamatujete? Naše rodové heslo. Čest bez Boha a bez vlasti není ničím, jen prázdným slovem. Stejně jako heslo vašich předků – Navždy věrni! Vám možná rodové motto už nic neříká, ale já se jím řídím. Já tak žiju. Já je mám v krvi!“

* * *

… Gabriela se vrátila do Čech. Po smrti své matky se stala jedinou majitelkou Lysé nad Labem. Ani toto panství však po reformách nemohlo být soběstačné. Dohodla tedy s Ministerstvem sociálních věcí odprodej zámku. Vymínila si však, že zahradnický dům uprostřed parku zůstane v jejím osobním vlastnictví. Stále cítila za obyvatele bývalého panství zodpovědnost a za války podporovala potřebné. Erich, pokud mohl, cestoval mezi Lysou a Vídní.
V padesátých letech rozdělili Gabrielin dům pro nadměrečné metry na tři bytové jednotky a nastěhovali tam cizí nájemníky. 
Když Gabrielina nejmladší dcera Josefa potřebovala azyl poté, co zůstala sama se čtyřmi malými dětmi zcela bez prostředků, našlo se pro ni v domku místo. Josefin manžel byl zatčen a vězněn dlouhých deset let. Josefě zabavili vše, dokonce i potravinové lístky. 
Obyvatelé bývalého panství se na mladou matku v nesnázích složili. Nezapomněli, kdo v těžkých časech vypomáhal jim.

Žádné komentáře:

Okomentovat