27. června 2021

Můj soused zabiják - napsala Marie Kuchařová

Když jsem se přestěhovali do nového domu, první, kdo nás přivítal byl náš soused. Měl černý plnovous, malá unavená očička, svěží dech po pivu a určitě i něčem tvrdším, umazané kraťasy, v tričku, co pračku nevidělo tak týden, a které mu bylo tak těsné, že se na nás usmíval nejen on, ale i jeho chlupatý pupík. 
Velikost asimetrického prince. Na délku i na šířku - asi metr, asi metr. 
Voněl odérem, který byl dokonce i vidět.

Zkrátka Petr.
 "Když budete, cokoliv potřebovat," dejte vědět, říkal.
Přes rameno jsme mu koukli na jeho pozemek a pochopili jsme. Pračky, ledničky, traktory, věci, které se nedají pojmenovat, udírna, trampolína pro děti, zaskládána bedýnkami, mezi tím vším běhala živá zvířata. Na trojnožce visel hlavou dolů kanec a pod ním hodovalo 6 koček. Zpovzdálí štěkali minimálně 2 psi. Opravdu tam bylo všechno.
Zavřeli jsem dveře našeho domu a říkali si, co je to za týpka?
Zjistili jsme, že je předsedou místních myslivců, a bohužel je jeho úkolem postarat se i o poražená zvířata. Tím, že chová prasata, některé týdny si připadáme spíš jak na jatkách.
Časem jsme přišli na to, že je to kluk s velkým srdcem, který nám trochu připomínal Jaromíra Hanzlíka z filmu Slavnosti sněženek: "Nekupte to, když je to tak levné, nebo máte štěstí, že jdu zrovna kolem". Jen Petr je trochu zručnější. Vyzná se v elektrice, tesařině, dělá i střechy. Sice si neumí udělat pořádek ani ve svém životě, ale pro ostatní by se rozkrájel. A mnohdy ho lidé zneužívají. 
Máme ho rádi a když to jen trochu jde, pozveme ho na grilovačku nebo jen tak na pivo. Na terasu. Domů jsme to zkoušeli, ale to se fakt nedá. Ten odér. Ten odér.