27. června 2021

Můj soused zabiják - napsala Marie Kuchařová

Když jsem se přestěhovali do nového domu, první, kdo nás přivítal byl náš soused. Měl černý plnovous, malá unavená očička, svěží dech po pivu a určitě i něčem tvrdším, umazané kraťasy, v tričku, co pračku nevidělo tak týden, a které mu bylo tak těsné, že se na nás usmíval nejen on, ale i jeho chlupatý pupík. 
Velikost asimetrického prince. Na délku i na šířku - asi metr, asi metr. 
Voněl odérem, který byl dokonce i vidět.

Zkrátka Petr.
 "Když budete, cokoliv potřebovat," dejte vědět, říkal.
Přes rameno jsme mu koukli na jeho pozemek a pochopili jsme. Pračky, ledničky, traktory, věci, které se nedají pojmenovat, udírna, trampolína pro děti, zaskládána bedýnkami, mezi tím vším běhala živá zvířata. Na trojnožce visel hlavou dolů kanec a pod ním hodovalo 6 koček. Zpovzdálí štěkali minimálně 2 psi. Opravdu tam bylo všechno.
Zavřeli jsem dveře našeho domu a říkali si, co je to za týpka?
Zjistili jsme, že je předsedou místních myslivců, a bohužel je jeho úkolem postarat se i o poražená zvířata. Tím, že chová prasata, některé týdny si připadáme spíš jak na jatkách.
Časem jsme přišli na to, že je to kluk s velkým srdcem, který nám trochu připomínal Jaromíra Hanzlíka z filmu Slavnosti sněženek: "Nekupte to, když je to tak levné, nebo máte štěstí, že jdu zrovna kolem". Jen Petr je trochu zručnější. Vyzná se v elektrice, tesařině, dělá i střechy. Sice si neumí udělat pořádek ani ve svém životě, ale pro ostatní by se rozkrájel. A mnohdy ho lidé zneužívají. 
Máme ho rádi a když to jen trochu jde, pozveme ho na grilovačku nebo jen tak na pivo. Na terasu. Domů jsme to zkoušeli, ale to se fakt nedá. Ten odér. Ten odér.













Žádné komentáře:

Okomentovat