26. června 2021

Máte zácucky? - napsala Jana Zechmeisterová

Už více než deset let jezdím s partou kamarádů na rehabilitační tábory pro mentálně postižené. Ona ta parta zní v této souvislosti asi dost divně, ale mohu vás ubezpečit, že nejde o spolek riskujících podivínů, kteří jedou s ještě většími podivíny stanovat do lesa a ohrožují tím všechny zúčastněné. Jeden z nás je odborně vysokoškolsky vzdělán v oboru speciální pedagogiky a zastává funkci vedoucího. Pro děti i pro nás. Druhý je zdravotník a ten zbytek jsou lidé s dlouholetou zkušeností, nadšením a hlavně darem s handicapovanými pracovat a ještě u toho být šťastní. 
Někdy si také říkáme malý IZS, protože jeden z nás je jeden aktivní hasič, dva aktivní policisté, jeden aktivní voják a jeden voják v záloze. V posledních letech se připojili ještě dva psi. Oba velmi aktivní. 

Každým rokem trávíme zhruba 10 dní v přírodě tím, že cvičíme, tvoříme, hrajeme divadlo, vzájemně si pomáháme rozhýbat se a zrekreovat na těle i na duchu a u toho se radujeme, že jsme spolu.
Vloni jsme takhle vyrazili na výlet do Litomyšle. Pro celkovou představu je třeba říct, že cílem našich výletů není jen zhlédnutí zámku, hradu či muzea (ono, popravdě, baví to jen některé z dětí a u vedoucích to není o moc lepší), ale také podívat se někam, kde jsme ještě nebyli, dát si kafíčko nebo něco dobrého a nakoupit nějaké dárečky. Litomyšl naše požadavky splňuje, protože je to kouzelné městečko se zámkem, krásným historickým náměstím lemovaným podloubím a k naší radosti také spoustou kouzelných obchůdků a kaváren.
Po organizačně složitějším odjezdu i cestě, jsme se šťastně vylodili kousek od náměstí. Takovéto formální „dobře dojeďte“ se totiž v našem podání mnohdy stává hůře dosažitelné. Ivošek blinkal ještě v táboře hned po snídani a Zuzanka během cesty nutně potřebovala na záchod, aby po dlouhém přemýšlení, čupíc u stromu vedle silnice se zadečkem apartně vystrčeným směrem k nám, stav vyhodnotila jednoznačným: „Teď nebude.“
Do řešení podobných situací se pro urychlení procesu vždy zapojí co nejvíce lidí, a to nejen tet a strejdů, ale pokud možno i dětí, které mají přesný instinkt jak přijít tam, kde je není třeba, a mít po ruce hned několik dobrých rad, které jsou sice od srdce, ale jinak úplně k ničemu.
Tedy, všichni jsme dojeli a všichni vystoupili v nepoškozeném stavu a vydali se po skupinkách na obhlídku města. Skupinka se vždy skládá z tety a 2-4 dětí podle jejich schopností, abychom byli mobilnější, skladnější a operativnější (doufám, že si všímáte výrazů odpovídajících IZS). Ale protože tety se nerady dívají do výloh samy bez konzultace s jinými tetami, občas skupinky spojujeme, takže nás jde dohromady zhruba deset a sehnat místo třeba v kavárně je celkem složité.

Tentokrát se povedlo. Usadili jsme se na zahrádce hezoučké kavárny s velmi milou obsluhou, která nejen že se na nás nedívala s podezřením, ale každému, kdo chtěl, vystavila samostatný lístek se jménem. Jen tak. Na památku.
„Máte zácucky?“ rozzářil se Lukáš a v jeho černých očích lamače ženských srdcí se chvělo velké očekávání. „Já by si dal pičku…“
A vzápětí se z hloubi kavárny z otevřeného záchodu, kam ji před chvílí někdo odvedl, ozvala velkým hlasem naše Zuzanka: „Tetó, já kakám…“

Žádné komentáře:

Okomentovat