6. května 2021

Zavražděná morálka - napsala Zuzka Smolová

Zuzana Smolová, Fakulta designu a umění, Plzeň 
Sedím u stolu, hlavu v dlaních a pohled upřený do prázdna. Mysli, Danieli, mysli… říkám si sám pro sebe. Ale v hlavě mám vír myšlenek a nejsem schopen žádnou z nich promyslet jako celek. Motá se mi z toho hlava a panika mě dusí jako bych se topil.
Rukama si vjedu do vlasů a ztrápeně vydechnu. Kde mám sehnat tolik peněz? Proč je mám shánět já, když je prohrál můj otčím? Proč je život tak nefér? Proč, proč, proč…?!
Zazvoní mi mobil. Ten zvuk mě vrátí do reality. Podívám se na displej, abych věděl, kdo mi volá. Ale je to číslo, které nemám uložené. Přemýšlím, zda mám hovor přijmout nebo ne.
„Prosím?“ ozvu se nakonec. Snažím se znít v pořádku, ale hlas se mi i přesto chvěje.
„Tady Katarina. Jen se chci zeptat, jestli jsi přemýšlel o mojí nabídce. Už je to dlouho a neozval ses.“ Její hlas ve mně vzbudí nevoli. Srdce se mi opět rozbuší v bolestivě rychlém tempu. 
Vzpomínám si na ni. 
Už je to několik měsíců, co jsme se potkali a dala mi svou vizitku. Nevím, kde vzala moje číslo, ale v tuto chvíli mě to nezajímá. Pohledem těkám po pokoji a pak ji najdu. Ten malý bílý kus papírku, který mi tehdy podávala rudě nalakovanými nehty. 
Kloužu pohledem po řádku s jejím jménem a v mysli mi vytane její obličej. Ten výraz mazané lišky, která se nebojí říct si o to, co chce. Tmavé oči, jež na mě lascivně mhouřila. A nakonec ty rudé rty, jimiž mi bez skrupulí řekla, kolik mi za mou společnost zaplatí. Otočím vizitku naruby. Přesně jak si vybavuji, je na druhé straně napsaná nabízená suma.
Než odpovím, dovolím si ještě chvíli váhat. Jenomže jde o mou rodinu. Jde o mou malou sestru Grace a o mou matku. Jsem jediný, kdo se o ně může postarat. Jediný, kdo tohle může vyřešit, protože peníze, které by mi Katarina zaplatila, jsou naše spása. Jsem však vážně ochotný tohle udělat? Ztratit tu jednu jedinou část mě samotného, kterou si tenhle zkažený svět ještě nestihl urvat a zničit?
Hádám ale, že morálka je v dnešní době něco, bez čeho se snáz přežije. A tak nervózně polknu, podívám se znovu na částku napsanou na vizitce a zatnu zuby. Bude mě to stát jen pár hodin. Jen jeden večer… Jen mou hodnotu…
„Přemýšlel,“ odpovím se sebezapřením.
Musím myslet na Grace. Na mámu. Ne na sebe. Zvládnu to, kvůli nim. Zvládnu to. Zvládnu...

Žádné komentáře:

Okomentovat