Byla poslední. Poslední svého druhu. Stará. Neočkovaná. Bez bionických náhrad. Bez zásahů do DNA. Dávno překročila devadesátku. Podle všech předpovědí měla být mrtvá, nemocná, stařecky dementní nebo alespoň dostatečně sešlá věkem. Nebyla nic z toho. Na svůj věk byla čiperná a mentálně svěží. Její tělo si stále zachovávalo jistou pružnost a vzpřímenost. Ve společnosti propagující moderní anti-aging medicínu, díky které všichni vypadali, že ještě nepřekročili třicítku, působila jako pěst na oko. Bourala veškerá tabu o stáří. Byla svá.
Před mnoha desítkami let během celosvětové pandemické paniky nakonec nové typy nedostatečně otestovaných vakcín více lidí usmrtily, než zachránily. Byl ustanoven nový celosvětový soud pro lidská práva, který rozhodl, že nikdo nesmí být proti své vůli nucen do jakýchkoliv zásahů do svého těla a zároveň nesmí být jeho lidská práva těmito zásahy podmiňována.Toto rozhodnutí jí umožňovalo žít život, jaký žila, a stárnout. Kdysi bylo lidí jako ona mnohem víc. Vlády je nemohly zbavit jejich práv, ale mohly jim život znepříjemnit. Většina lidí nakonec rezignovala, zbývající zemřeli. Nakonec zbyla jen ona. Stala se připomínkou zaniklého lidství a dřívějších časů. A v této době, kdy se společnost proměňovala více než kdy jindy, velmi nepohodlnou. Některé skupiny občanů na celém světě začínaly klást svým vládám nepříjemné otázky.
Ta nejpalčivější byla: „Jak to, že je ona pořád naživu a v tak dobré kondici bez všech těch vymožeností moderní medicíny?“
Dnes očekávala návštěvu. Věděla, co ji čeká. Její intuice, kterou si trpělivě pěstovala desítky let praktikováním jógy, meditací a dávných rituálů, ji ještě nikdy nezklamala. Oblékla se do svých nejlepších šatů s krajkovým límečkem, vzala si achátový šperk, který jí kdysi dávno vyrobila její blízká přítelkyně, pečlivě si učesala šedivé vlasy a zlehka potřela rtěnkou rty. Byla to její osobní marnivost, kterou si dopřávala s radostí každý den. Pak otevřela okno, aby do pokoje mohlo svítit slunce. Ze skříňky vyndala staré album a usadila se do křesla. Pomalu a pozorně prohlížela jednotlivé stránky, až našla fotografii, kterou hledala. Položila ji na stolek vedle křesla a album uklidila zpět.
Zazvonil zvonek. Zvolna došla ke dveřím. Za dveřmi stál černovlasý muž, vypadal jako dvacetiletý. Zářivě se na ni usmál.
„Jsem Robert,“ představil se, „máme spolu sjednánu schůzku. Přišel jsem vám nabídnout úpravu vašich vzpomínek, která výrazně zlepší kvalitu vašeho života. Eliminuje z vašeho života stress a rozpustí stará traumata.“
Pozvala ho dál a nabídla mu kávu. Odmítl a vyjmenoval veškeré nepříznivé dopady pití kávy na lidský organismus.
Jemně pokývala hlavou: „Já mám kávu a její vůni ráda.“
Usadila se do křesla a podívala se mladému muži zpříma do očí. Znervózněl. Najednou měl pocit, že ta stará žena ví, proč je doopravdy tady. A navíc měl nepříjemný pocit, že mu něco uniká.
Usmála se na něj, jako by ho chtěla uklidnit, a vyzvala ho: „Tak začněte.“
Vyndal desky s propagačními materiály, které si připravil. Tištěné brožury a knihy už mnoho let nikdo nepoužíval, ale jemu to pro tuto chvíli připadalo vhodnější. Potřeboval tu starou ženu přesvědčit. Zdálo se, že mu naslouchá.
„Pro začátek stačí jednou denně spolknout jednu tuto tabletu,“ vyndal nakonec z tašky krabičku s pilulkami.
„Dobře,“ řekla žena.
Zaskočilo ho to. Nečekal, že to půjde tak hladce. „Jste si jistá?“
„Ano, jednu bych si mohla vzít hned, co říkáte,“ skoro šibalsky na něj mrkla. „Pamatuji si toho už příliš mnoho, možná přišel čas …“ nedokončila větu. „Přineste mi z kuchyně vodu, prosím,“ požádala ho.
Položila si na klín fotografii a spolkla nabízenou pilulku. Trochu zbledla a zpomalil se jí dech. Něco ho přimělo chytit ji za ruku a pohladit ji.
„Všechno bude v pořádku,“ zašeptal, „bude to trvat jen chvíli.“
Usmála se a jemně mu stiskla ruku: „Jsem ráda, že jsi to ty.“
Netrvalo to dlouho a její puls se vytratil. Svůj úkol splnil. Ještě chvíli ji pozoroval a snažil se rozpomenout. Nevěděl ani na co. Byl to jen pocit, mlhavá vzpomínka ztracená v čase. Přiměla ho zvednout fotografii, kterou měla žena v klíně. Byla na ní ona před mnoha lety a malý černovlasý chlapec. Otočil ji. Na druhé straně bylo napsáno Robert, pět let.
