Seděla v tramvaji a zrovna hráli její oblíbenou desku. Takhle, pustila si jí v mobilu. Tohle není příběh z doby, kdy by si musela nosit svou oblíbenou kapelu zvlášť v kapse nahranou na „Emgetonce“.
Jela zrovna od maminky. Byla sobota večer a chystala se na mejdan s kamarádkami. Muzikou se tedy stavěla do nálady. Zažívala ale menší problém. Odpolední chilli con carne od maminky se začalo hlásit ke slovu už po cestě na tramvaj. Dokud do ní nenastoupila, bylo to jedno. Stála bokem a troubila si pod kaštanem do rytmu. Když nastoupila do tramvaje, vlastně nic nezměnila. Čekala vždy na pasáž, kdy byla muzika hodně nahlas a když měl bubeník zajímavý přechod, a nechala chilli con carne dělat, co bylo třeba. Vždyť to bylo do rytmu. Měla radost, jak se jí to podařilo vychytat! Když zvedla zrak, jedno jí bylo divné. Visely na ní oči v celé tramvaji. Teprve když vystoupila, došlo jí, že hlasitou hudbu slyšela vlastně jen ona, do sluchátek.
Cestující slyšeli jen verzi unplugged.
