13. května 2021

S námahou vystoupal na kopec... - příběh dopsali Zuzana Kratochvílová, Marek Greger, Bohuna Kopřivová a Martin Tomášek

Štvanice
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml, že honci jsou mu blíž, než čekal. V lezení po horách byl zdatný, znal všelijaké zkratky a způsoby, jak se dostat přes potok či řeku, ale dnes začínal pociťovat strach. Unikl zatím ruce zákona pokaždé.
Adrenalin v jeho žilách ho posiloval, přesto sotva popadal dech. Jeho instinkt ho vedl dál, kde krajinu neznal tak dobře.
„Jestli použijí psy, tak je se mnou konec,“ prolétlo mu hlavou. Zatím ale žádný štěkot neslyšel. 
Musím se někde skrýt. Když se skryju, tak mě chytí.
„Běž co nejdál a neohlížej se,“ následoval svůj vnitřní hlas. Nohy mu těžkly, až se nemohl pohnout z místa. Byl jako paralyzovaný a už slyšel blížící se muže. Plazil se, chytal trávy, ale byl stále na místě.
„Vstávej, tak slyšíš? Vstávej!“
„Co?“
„Řikám ti: vstávej nebo neslyšíš ten budík?“
„Ty vole, to byl sen, já už fakt nebudu koukat na detektivky ani westerny...“
(Zuzana Kratochvílová)

Cvičení: Dopište příběh
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml… … je začátek první věty. 
Vaším úkolem je dopsat příběh tak, aby dával smysl a měl pointu. Může jít o libovolný žánr (fantasy, sci-fi, syrová realita… zkrátka jak je libo).



Souboj
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml…
Že si doma zapomněl mobil. Ono se za normálních okolností moc neděje. Ne ale v okamžiku, kdy se vydáte na túru do divočiny, kde chcete přečkat mrazivou noc a jediné spojení se světem vede kudy? Marcony by napověděl, vzduchem.
„Jestli já nejsem idiot…“ povzdechl si sám nad sebou. Věděl, že tohle není výlet do Billy, kde by si prostě vzpomněl na aspoň tři položky z deseti, které mu obvykle manželka diktuje v smsce. Ne, právě před ní a nákupem utekl. „Stejně to nedáš a večer jsi doma!“ přesně tahle věta se mu otravně cyklila v hlavě. Byla tou poslední, kterou mu dala na cestu, místo pusy.
„Takže, buď se teď vrátím na chatu pro mobil a uznám, že jsem debil, nebo… prostě půjdu dál a uznám to až ráno.“ B je správně.
Po dalších kilometrech přituhovalo. Že jde do tuhého věděl s každým šlápnutím do čím dál více křupajícího sněhu.

„Jestli tady chcípnu zimou, tak jí zabiju!“ Aspoň vztek ho hřál. Nečekal, nelenil a před hranicí úmoru a vyčerpání postavil stan. Ten se třásl větrem, stejně jako on strachy, jen uvnitř, samozřejmě. Je chlap a přišel sem dokázat své ženě, že doma nosí kalhoty on.
Když se snažil usnout, slyšel, jak zmrzlý sníh něžně zvoní o celtu. Bylo to romantické. Tedy do chvíle, kdy kromě svého dechu uslyšel ještě cizí.
„Co to do prdele je!?“ štěstí, že už dneska na toaletě byl. Snažil se uklidnit, že má slyšiny. Znovu zaslechl, jak něco kolem stanu vyfukuje, jako když pejsek čenichá. Problém byl v tom, že tohle nebyla čivava z paneláku a už vůbec, snažíc vyčenichat si svou kořist.
Muž vzal do ruky nožík, se kterým si ještě před chvílí mazal paštiku na dietní celozrnnou housku, protože se chce dožít vysokého věku, a odvážně se krčil ve stanu. Nejednou díky měsíčnímu svitu viděl siluetu sápající se svými drápy dovnitř. Na druhý pokus se to podařilo a uvnitř byl v okamžiku pořádně vyhladovělý vlk střední velikosti. Vystřelil proti své oběti a začal ji rdousit na krku. Muž zmateně mával nožíkem a snažil se zasadit vlkovi smrtelnou ránu.
Šála, kterou mi dala jeho milá na cestu, mu právě zachránila život, protože jen díky ní se vlk nedostal až ke krku. V té hrůze si neuvědomil, že to bylo poprvé, co ho kousalo na krku kousalo něco víc, než ona pletená šála.
Zakousnutý vlk házel hlavou, aby urval svou kořist. Muž zmateně mával rukama a pořád se snažil zasadit bodnou ránu! Konečně! Vší silou vrazil nožík od paštiky, sobě do stehna. Poprvé zařval a vlk se lekl. V jeho oběti se ale po milném bodnutí nožem vzepřela síla a další bodné rány šly neomylně do vlkova trupu. Všude bylo mokro, ne od sněhu. Byla to krev, ale to v té tmě nešlo poznat. Jen teplota prozradila, že nešlo o sníh.
Vlk sebou najednou přestal škubat, i muž se uklidnil. Cítil, že z hladového vlka je pouhých pár desítek masa na guláš. Ale na jídlo teď opravdu nemyslel. Byl rád, že se jím nestal on sám. Vypakoval vlka z rozervaného stanu a bodnou ránu, kterou si tak tvrdě uštědřil si zaškrtil cárem, který si nožíkem upižlal ze stanu.
Věděl, že tohle je přesně ten okamžik, kdy by tolik potřeboval mobil. Klidně by byl i za debila. Ale na to bylo pozdě. Sbalil si stan, své němé nářky a coural se zpátky k chatě. Manželka byla zrovna venku pro dříví, když v přítmí viděla siluetu svého muže. Neviděla ho tak dobře, aby mohla poznat, že je zraněn, takže se začala hrozně smát.
„To si děláš prdel! Tys to fakt nedal?“
„Já…“
„To jsem nečekala, že přitáhneš domů se staženým ocasem.“
Věděl, že by mu žena právě odžité drama nikdy nevěřila a myslela by si, že se muž pořezal, když si ořezával klacík na buřta. Jako odpověď na manželčin výsměch shodil muž dolu batoh a vítězoslavně vytáhl ocas, který uřízl vlkovi manželce na důkaz a sobě na památku!
(Marek Greger)



Řecká Meteora
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml, že jeho cesta nekončí a že větší část má ještě před sebou a je to teprve to pořádné stoupání. 
Po chvilce oddechu se vydal dál. 
S vypětím všech sil dotáhl své nohy na ten skutečný vrchol. Připadal si jako hrdina a přemýšlel, kolik lidí tu už bylo před ním. Asi mnoho ne... Po těle se mu rozlil slastný pocit. 
Dokázal jsem to! 
Rozhlíží se pyšně kolem a co to nevidí? 
Vždyť až sem vede frekventovaná silnice a je tu lidí jako much. 
"A já si myslel, že jsem se dostal skoro na vrchol světa, kam se dostanou jen ti nejlepší. Do pytle a jsem zase jeden z tisíců."
(Bohuna Kopřivová)



Ostrov beznaděje
Vystoupil jsem na kopec, rozhlédl se kolem. Můj domov se nacházel nedaleko moře. Já stál na kopci, asi kilometr od něj. Konečně doma. Když v tom mi do hlavy vstoupí vzdálený, rychle se blížící hukot, tak zaostřím zrak,a vidím, jak se vzedmula třímetrová vlna, smetla město, a řítí se ke mě. Ještě, že jsem dobrý plavec. Přikrčil jsem se a…. 
Náraz, vlna mě smetla se silou, kterou jsem nečekal, ale kopce jsem se udržel, vyšplhal jsem zpět. Všude kolem voda. Dva kilometry přede mnou, moje rodné město. Očima jsem viděl, jen červené střechy domů a vysoké věže místních kostelů. Seděl jsem na kopci, obklopen vodou a přemýšlel, jestli mám do města doplavat a zjistit situaci. 
Místo toho jsem se postavil na kopec, skočil do vody. Když jsem klesal dolů, moje poslední myšlenka patříla matce… 
Mami, za chvíli jsem u tebe.
(Martin Tomášek)

Žádné komentáře:

Okomentovat