14. května 2021

Bivoj – napsala Barbora Macková

Ilustrace: Barbora Macková
Seděl jsem na dřevěné lavičce před svým domem a pozoroval nachový západ slunce nad řekou, u které jsem bydlel. Byl večer všedního dne a já přemýšlel nad tím, jak je můj život monotónní. Bylo mi ten den pěkných pětapadesát a o mých narozeninách jsem věděl jako jediný.
Neměl jsem mnoho přátel. Jediným mým utěšitelem byl můj čtyřnohý přítel Bivoj, kterého jsem před pár měsíci našel uvázaného u popelnic. Seděl tam jako hromádka neštěstí, smutně na mě koukal a já věděl, že jsme si souzeni, protože byl stejně opuštěný jako já.
Ležel mi u nohou a díval se na nebe potažené purpurem se mnou. Své narozeniny jsem nikdy neměl rád, ale má žena je vždy dokázala udělat něčím výjimečným. Teď tu není, aby tak učinila. Je tomu téměř rok, co zemřela, a já stále sedím na té stejné lavičce, dívám se stále na to stejné slunce nad řekou a myslím jen na ni.
Vzpomínám na to, jak mi minulý rok dala ten samý dárek, co pokaždé. Sukulent na prosklené okno v mém, tehdy ještě našem, skromném zahradním domku u řeky. Otočil jsem se, abych se na to okno podíval, a přepadl mě smutek. Věděl jsem, že už tam nikdy žádná další rostlina nepřibude.
Bivoj se z ničeho nic zvedl a šel směrem k řece. Překvapilo mě to, jelikož beze mne nikdy nikam nejde, a tak jsem odložil svou dýmku, kterou jsem přeplnil tabákem, a šel za ním.
Doteď nevím, jak ten pes mohl tušit, co právě potřebuji, ale když jsme se po nějaké době vrátili, položil jsem na svůj parapet sukulent v květináči a jak bylo mým dobrým zvykem si své rostlinky pojmenovávat, dal jsem té květině jméno. Růženka, po mé ženě.

Žádné komentáře:

Okomentovat