„Nic nedokážeš! Děláš mi jenom ostudu. Podívej se na ostatní děti ze školky! Škoda, že v porodnici nedávají ženám na výběr, protože kdybych si mohla vybrat, ty bys to rozhodně nebyl. Není divu, že od nás tvůj milovanej fotřík utekl, sotva ses narodil. Sráč jeden. Viděl, jaký vyfásl budižkničemu, a tak vzal čáru rovnou k tý svojí naivní vybotoxovaný bloncce!” křičela, div se nezadusila.
Sledovala, jak se jí ten smrad hadovitě svíjel u nohou, zatímco se mu nechutné soply valily z nosu ven. Připomínal zbídačeného, zablešeného čokla, bez špetky etiky, důstojnosti a inteligence. Prostě hnus. Kdyby byl opravdu psem, přivázala by jej u krámu a ujela co nejdál.
Myslela si, že se dítěte časem zbaví, jenže facka, odstrčení ani kopnutí nezabralo, vždy to přilezlo jako havěť zpátky. Musela je likvidovat pomalu a důkladně.
„Maminko,” popotáhl tiše, „nechtěl jsem tě nahněvat.”
Pokojem se ozvala hlasitá rána, ale chlapec se nepohnul ani o píď. Dál objímal máminy nohy a pozoroval zmuchlanou kresbu, která vše pokazila. Kresbu, na níž se maminka vroucně usmívala a za ruku držela milovaného synka.
„Neříkej mi maminko.”
