3. května 2021

Náhody neexistují - napsala Lenka Konopásková

Dívám se z okénka, pomáhá mi to přemoct můj strach z létání. Pozoruji mraky, ze kterých slunce svými paprsky vytvoří zlatavý koberec a okolo srdce se mi rozlije takový pocit klidu a malého štěstí.
Po chvíli usoudím, že je ten správný čas objednat si víno a něco si přečíst.
Ach jo, nechala jsem si knihu v kufru, do Prčic! No nic tak se kouknu, co tady mají v té přihrádce s blicím pytlíčkem ke čtení. Ha!! Palubní časopis! Chvíli jen tak obracím stránky a prohlížím obrázky až narazím na článek o Arnoštu Lustigovi tak čtu a čtu a čtu… nemůžu se od těch řádků odtrhnout.
Pomalu časopis zavírám a dívám se do zlatavého oceánu mraků za oknem, ale u srdce mám úzko to z toho jak Lustig popisuje útržky života v koncentráku, ty každodenní naprosto šílené situace. Nechápu jak se člověk tak může chovat k člověku a obdivuji jeho neuvěřitelnou životní sílu v té hrůze alespoň na chvíli dělat normální věci… třeba hrát fotbal při čekání na smrt...

Foto: Alan Pajer
Celý popsaný příběh ve mně rezonuje dál, a to ještě nemám ani potuchu na jak dlouho se mi ten text USADÍ V HLAVĚ a kolikrát se mi v následujících letech vybaví.
Poprvé a hned velmi intenzivně asi o pět let později „po srážce u šatny“ v Činoherním klubu.
Do někoho lehce vrazím, otočím se – stoupám očima výš a vidím známý obličej, zatajím dech: „Ty brďo, to je Arnošt Lustig!“ 
Stáhne se mi hrdlo, nejsem schopná vyloudit slovo, tak jen pípnu nesmělé: „Pardon.“ A usměju se. Pan Lustig si s někým povídá, jen kývne hlavou a vůbec netuší, že já se dnes asi nebudu sprchovat.
 
V divadle sedíme s rodiči na balkoně v první řadě, a tak mám slušný přehled o celém sále. Arnošt Lustig sedí pod námi jako na dlani. Pozoruju ho s takovým tím mým obdivem, že kdyby mě viděl můj kamarád Zdenda, tak by v lustigovském duchu poznamenal: „Ty na něj čumíš tak, jako bys snad byla připravená mu chytat prdy!!“ 
Šťouchnu do mamky a informuji ji, kdo slavný je tam v divadle s námi, a pak vyprávím o tom, co jsem před lety četla v letadle. 
„Úžasnej chlap,“ vydechneme obě s mámou v jeden okamžik, synchronizovaně, jak akvabely.

Opět uběhne několik let a článek se mi opět vybaví. Konečně se totiž dostávám do životního stádia, kdy cítím, že bych měla něco udělat se svým psaním, píšu sice básničky od mala, ale ráda bych napsala i nějakou prózu. Házím do Googlu heslo: KURZ TVŮRČÍHO PSANÍ… Oko mi padne, mimo jiné, i na tvůrčí Psaní podle Arnošta Lustiga – ha - to by mohlo být taky zajímavé, rozkliknu webovku a už vyplňuji přihlášku.
V kurzu s Danou Emingerovou se oproti jiným kurzům tvůrčího psaní, které jsem navštívila, vše točí kolem textů frekventantů, dává to smysl, má to ten správný rytmus – rezonuje to tu se mnou. 
Arnošt musel být opravdu super chlap, říkám si pro sebe, když nám Dana přečte povídku o tom, jak přišel na kurs později protože, mu diagnostikovali rakovinu, a o to všem sděloval tak, jako by jim vyprávěl, že si ráno k snídani místo chleba s marmeládou, dal chleba se šunkou.
Bohužel kniha Živel Lustig, ze které byla zmiňovaná ukázka, je podle slov naší lektorky a zároveň autorky knihy, už vlastně vyprodaná. 
„Nic, já po ní půjdu jak slepice po flusu, třeba budu mít štěstí a v nějakým velkým knihkupectví ještě bude pár výtisků,“ slibuji si odhodlaně. 
Na procházce Prahou jdu okolo největšího knihkupectví na Václaváku, a tak to zkouším a světe div se - mám štěstí a knížku ulovím hned na první dobrou. 
Začítám se do úvodních stránek a žasnu, na jaký kurz jsem se to vlastně dostala. Skoro se od knihy nemůžu odtrhnout. Rodina mě nenávidí – odmítám kvůli čtení vařit večeře, jo taková jsem potvora, jak by řekl Arnošt.
Knížka mi připomíná naše víkendové kurzy, přesně tohle tam zažívám i s tím Arnoštovým duchem, je tam s námi i ta jeho nálada – smutná a veselá zároveň.
Dočítám několik posledních kapitol, až dojdu k řádku, na kterém stojí: “jako bonus si můžete přečíst interview s Arnoštem Lustigem, které vyšlo tam a tam…a také v ČSA Review …čumím jak když mi naďoube… ten článek, který jsem tehdy četla v letadle a který na mě udělal takový dojem a zjevoval se mi v hlavě tolik let, psala naše lektorka Dana.
Jo, ať mi ještě někdo v životě řekne, že něco je jen náhoda. Houbelec!! Náhody neexistují!!!!






















































Žádné komentáře:

Okomentovat