17. května 2021

Na pláži – napsal Elliot Jačků

Slunce už téměř vymizelo z obzoru. Zanechalo po sobě jen nachovou stopu, rozlévající se v modrošedém základu. Vítr pohupoval hladinou oceánu a pohrával si s dlouhými ohnivými kadeřemi mé milované. Rozhazoval je, čechral, dokud nebyly zcela pocuchané.
Tiskl jsem něžnou ruku pevně v ochranitelském gestu; sledoval, jak se usmívala, když rozdováděné, chladné vlny pohladily naše bosá chodidla. Sledoval jsem, jak si opatrně přidržovala obří, slaměný klobouk, snad aby neskončil v nedohlednu někde na širém oceánu. Avšak nezbedný větřík si našel cestu pod lem její sukně, takže byl širák rázem opomenut – nutno poznamenat, že jako zázrakem neuletěl. Cudnost pro ni znamenala více než pro kohokoliv jiného. Nechtěla se dát obnažit jen tak někým, dokonce ani přírodou, alespoň ne před zraky posledních zbloudilců, vracejících se z kamenité pláže zpět do kempu.
Padl jsem na jedno koleno, láskyplně políbil dlaň princezny, která postávala nade mnou, a celým srdcem ji chtěl učinit královnou.
„Měla by sis mě vzít,“ zasmál jsem se z plna hrdla s tříčtvrťáky zcela promočenými.

Žádné komentáře:

Okomentovat