17. května 2021

Jeskyně pokladů - napsal Michal

Stojím po kolena v příjemně chladivé vodě, nerovné dno jezera mě lehce tlačí do bosých chodidel a kamkoliv dopadne světlo mé čelové svítilny, odpoví mu záblesky obřích čirých krystalů. Nějak takhle jsem si jako dítě představoval jeskyni pokladů.
Už dvanáctý den trávím s dva a dvaceti jeskyňáři ze šesti států v pouštním prostředí izraelské hory Sedom. Na začátku expedice byla touha dokázat, že je místní jeskyně jménem Malcham nejdelší solnou jeskyní na světě. Tu do té doby rekordní našli před patnácti lety čeští jeskyňáři v Íránů. 
O motivaci tak bylo postaráno. Pro nás otázka prestiže, pro Izraelce téměř otázka národní cti. Mít na svém území nejdelší solnou jeskyni světa je sám o sobě úspěch, ale sebrat prvenství Íránu, to je nepopsatelný pocit. 
Desítky hodin strávených v podzemí včera přinesly kýžený úspěch, nejdelší solnou jeskyní světa je Malcham, teď ať se zase snaží čeští jeskyňáři v Íránu.
Za odměnu nám naši izraelští kolegové připravili překvapení, návštěvu jeskyně Mifratzim. 
Teď tady stojím a zhmotňují se mé dětské představy. Jeskyni pokladů jsem si sice kdysi představoval ze zlata a drahých kamenů, ale pohádky nás učí, že sůl je nad zlato. A tady je ze soli opravdu všechno. Sůl tvoří skálu všude okolo nás, sůl je cítit ve vzduchu, slané či přesněji solné jsou průzračné dvaceticentimetrové krychle na stěnách jeskyně, slaná je voda, ve které stojíme, a slaný bude i pevný ale křehký povlak, který se nám sráží na nohou.
 Všude okolo jako by se zastavil čas, ale nahoře na povrchu bohužel ubíhá svým neměnným tempem. Pomalu se vracíme do reality a vydáváme se na půlhodinovou cestu ke vchodu. Čeká nás ještě čtyřiceti metrové šplhání po laně a tříkilometrová cesta pouští do základního tábora. Už zítra se rozletíme do svých domovů.


























Původní verze:
Stojím po kolena v příjemně chladivé vodě, nerovné dno jezera mě lehce tlačí do bosých chodidel a kamkoliv dopadne světlo mé čelové svítilny, odpoví mu záblesky obřích čirých krystalů. Nějak takhle jsem si jako dítě představoval jeskyni pokladů.
Skupina dva a dvaceti jeskyňářů ze šesti států tráví už dvanáctý den v pouštním prostředí izraelské hory Sedom, mezi nimi i dva zástupci z České republiky – já a kolegyně Markéta. 
Loňská expedice ukázala, že jedna z místních jeskyní, jeskyně Malcham, má potenciál vystřídat íránskou jeskyni pojmenovanou 3N v žebříčku nejdelších solných jeskyní světa. Letošní expedice tak měla jediný cíl. Pro nás otázka prestiže, pro Izraelce téměř otázka národní cti. Mít na svém území nejdelší solnou jeskyni světa je sám o sobě úspěch, ale sebrat prvenství Íránu, to je nepopsatelný pocit.
Desítky hodin strávených v podzemí přinesly kýžený úspěch a včera jsme mohli slavnostně obléct triko s nápisem Malcham – the longest salt cave of the world. Za odměnu nám naši izraelští kolegové připravili překvapení, návštěvu jeskyně Mifratzim.
Jeskyně pokladů z mých dětských představ byla ze zlata a drahých kamenů, ale pohádky nás učí, že sůl je nad zlato. A tady je ze soli opravdu všechno. Sůl tvoří skálu všude okolo nás, sůl je cítit ve vzduchu, slané či přesněji solné jsou průzračné dvaceticentimetrové krychle na stěnách jeskyně, slaná je voda, ve které stojíme, a slaný bude i pevný ale křehký povlak, který se nám sráží na nohou. Všude okolo jako by se zastavil čas, ale nahoře na povrchu bohužel ubíhá svým neměnným tempem. Pomalu se vracíme do reality a vydáváme se na půlhodinovou cestu ke vchodu. Čeká nás ještě čtyřiceti metrové šplhání po laně a tříkilometrová cesta pouští do základního tábora. Už zítra se rozletíme do svých domovů.






Žádné komentáře:

Okomentovat