8. května 2021

Femme fatale – napsal Marek Greger

Byla to osudová žena jeho života. Znal ji ale jen z plakátů oblíbených filmů. Nikdy, a to i když to bylo jeho niterné přání, nikdy by nevěřil, že s ní bude moci někdy promluvit.
Byl na dovolené v Monte Carlu. Neměl na to sice peníze, ale vzal ho tam kamarád, za odměnu. Bydleli ve stejném hotelu jako ona. Ale o tom neměl tušení.
V neděli ráno, po snídani, když se šel projít sám do města, nastoupil do výtahu a zmáčkl „Přízemí“. Výtah ho přibrzdil ve dvanáctém patře, kde přistoupila. Ona, žena jeho snů. Najednou, zčistajasna, tam prostě stála v celé své nadpozemské kráse. Nemohl tomu uvěřit. Cítil se, jako když se na něj valí náklaďák a on nemá sílu se hnout, takže jen tupě čeká, až ho přejede.
Při jejím vstupu jen tiše zazvonilo „Dobré ráno…“, a v úsměvu ji zasvítil chrup jako z reklamy na bělící pastu.
„Dobré ráno,“ řekl trochu nesměle. Bylo na něm vidět, že je z ní úplně mimo. Znal ji, viděl každý její film a fotku. Ale nikdy netušil, jak opojně její tělo voní. Stál vedle ní tak blízko. Zmobilizoval v sobě všechnu sílu a promluvil na ni…
„Nezlobte se, nechci vás obtěžovat, ale… Tohle je patrně jediná příležitost v mém životě, kdy mohu stát ve vaší těsné blízkosti a těšit se z vaší krásy. Jistě jste toho o svém půvabu slyšela tolik, že vůči tomu musíte být už imunní, ale cítím se, jako když hodíte mentos do coly.“
Vyprskla smíchy: „A já jsem ten mentos, nebo ta cola?“
„Vy jste mentos  a Váš pohled a... nezlobte se, asi to není vhodné, ale i ta opojná vůně, to všechno je lavina emocí, že…“
„No…“
„Já vím, moc mluvím.“
„Jste milý…“
„Promiňte, vím, že nejsem George Clooney, ale mohl bych vás pozvat na ranní kávu?“
„Nepiju nespresso…“ usmála se, přistoupila blíž a…
V tu chvíli se zastavil výtah v přízemí a než se začaly otevírat dveře, přikročila k němu a políbila ho na tvář.
Cítím, jak polibek prosákl až do samotného nitra mého srdce. Dotek jejích rtů je intimnější než všechna ta milování, která jsem zažil s jinými ženami, znělo mu v hlavě. Tou dobou už ale byla z výtahu venku. Jen se ještě přes rameno otočila a naposledy se na něj pousmála. On tam pořád stál. Nohy z mramoru mu nedovolily jediný pohyb.
Ten den ještě netušil, že onen nevinný polibek na tvář mu vlastně zničil život. Lavina emocí, kterou v té vteřině zažil, už nešla nikdy překonat. Viděl zářit hvězdu v těsné blízkosti a oslepilo ho to do konce života.

Žádné komentáře:

Okomentovat