28. května 2021

Čikarí a ptáci - napsal Zdeněk Rusek

Ilustrace: Wikipedie
Je pondělí ráno, Jeff nemusí do práce. Sedí u pracovního stolu v prostorné hale přízemního domu v Great Neck na poloostrově Long Island, což je předměstí New Yorku. Ťuká si něco na počítači, a když se za oknem složeným z malých skleněných tabulek objeví ptáček v krmítku, vytáhne ze šuplíku mosazné divadelní kukátko a začne skenovat opeřencovo počínání. 
Všechno jde podle plánu až do okamžiku, kdy se odněkud shůry na ocasním padáku snese na střechu krmítka veverka. Všichni původní stravníci v chvatu ulétají a čikarí červený, tedy druh hlodavce, který obývá lesy Severní Ameriky, především jehličnatých, začíná svoji hostinu. 
Bráno zpětně dnes nevím, proč by obsah krmítka měl sloužit jen ptákům. Asi tu hraje hlavní roli suchý fakt, že se jedná o krmítko ptačí a to Jeffa okamžitě vyburcuje k akci. Zanechává práce na počítači a rázně jedná. 
Volá na mě přes celý dům a ve jménu blaha sýkorovitých pěvců mě žene před dům, abych zahnal nechtěného vetřelce. Sám nemůže, i když by hrozně rád. Jeff je totiž na kolečkovém křesle. Přesněji řečeno doktor psychiatrie Jeffry Ordover je přikovaný ne vlastní vinou k vozíku, který mu nahrazuje nefunkční nohy. To si tak jedete po silnici na kole a najednou do vás zezadu narazí kamion i s návěsem. Ocelová obluda má dohromady 18 kol a nikdo a nic ji nezastaví, když jede rychle, a navíc když řidič za volantem únavou usne.
Vybíhám ven a rukou mávnutím vracím kantýnu pěvcům. V Jeffově hlavě ovšem mezitím uzrál plán, že bude třeba něco podniknout. Pokud mě paměť neklame, plán na záchranu ptačího pokolení trpěl od začátku znatelnou trhlinou. Totiž že jsme neměli sebemenší potuchy, jak dál. „Viděl jsem v novinách reklamu na lojovou kouli, která se zavěsí na klouzavou strunu, a veverka se k ní nedostane. Zítra ji koupíš a bude klid,“ rozhodl Jeff.
V úterý ráno odvážím Jeffa do práce a v obchoďáku kupuji lojovou kouli, kterou po návratu domů instaluji. Téměř okamžitě se ke krmítku slétá okolní ptactvo, veverka nikde. Jinak to vypadalo odpoledne, když jsme přijeli ze stacionáře, kde Jeff dělá praktického lékaře. Veverka visela jako netopýr drápky přichycená na spodní části koule a cpala se jako křeček na podzim. Seděli jsme chvíli mlčky v autě a sledovali tu zkázu v přímém přenosu. 
„Mluvil jsem dopoledne se sousedem,“ protrhl z ničeho nic poraženecké ticho Jeff. „Má doma krmítko na samostatné tyči, žádné veverky mu na zob nechodí. Myslím, že něco takového by se nám mohlo hodit,“ dodal. 
V duchu jsem si pomyslel, že jedinou rezavou zlodějku v celém okolí máme na zahradě právě my a že hned tak neodejde, pokud budeme pořádat každodenní lukulské ptačí hody.
Na každý pád jsme tyč na krmítko pořídili. Chtěl jsem instalaci původně nechat na odpoledne, až bude Jeff doma z práce, ale pak jsem si říkal, že je to dobrá příležitost na překvapení. Vykopal jsem na zahradě rýčem hlubší jamku a zasadil do ní tyč ve tvaru otazníku. Hladký povrch a krkolomný tvar by mohl odradit veveřici od úmyslů krást v cizí sýpce. Dal jsem si současně pozor, aby krmítko bylo co nejdál od okolních stromů, abych tak odříznul predátorovi cestu k lupu vzduchem.
Několik dní se zdálo, že mise je splněna, protože kdykoliv jsem se Jeffa zeptal, jak si vedeme, odpověděl mlčky zvednutým palcem, že jako dobrý, že máme o starost méně. Ale od pravdy jsme byli na míle daleko. Nevím, jestli veveřici naučil hlad, nejlepší kuchař, anebo si přečetla příslušný návod jak překonávat překážky typu tyč tvaru otazníku, ve středu už v klidu chroupala slunečnici a buráky zalité lojovou omáčkou. 
„Nevím, snad se mi to zdá,“ podotkl Jeff „ale připadá mi, že na mě ta bestie mává,“ dodal nevěřícně.
Nechali jsme pár dní situaci odstát, myslíc si bláhově, že se třeba veverka po totálním přežrání odloupne od lojové koule a jako uzrálá hruška spadne do trávy, kde na infarkt sama od sebe pojde. Nic takového se nestalo.
V pátek Jeff jezdí do nedalekého Huntingtonu, kde má svojí odpolední psychiatrickou praxi. Hned vedle je velký zverimex. Vyklopil jsem ho v ordinaci a s úkolem doplnit prořídlé zásoby ptačího zobu jsem se vydal do krámu. 
„A zeptej se, jestli nemají něco na veverky„ dodal a zabouchl dveře ordinace. Po cestě do obchodu jsem přemýšlel, CO TAK ASI mi prodavač může nabídnout. Jed na krysy? Ruční granát? Nebo snad japonský samurajský meč katana? 
Věc byla ve výsledku překvapivě jednoduchá. Prodal mi hliníkový zvon ve tvaru stínítka na lampu, který se připevní na tyč asi tak metr nad zemí, aby se veverka nedostala ke krmítku. Fungovalo to. Veverka svůj boj vzdala. Už týden se neukázala. 
„Tak jsme to, zdá se, dali, Jeffe,“ pronesl jsem vítězoslavně. 
„Jo, asi jo,“ odpověděl Jeff, drbajíc se na při tom na bradě. „Jo, a až budeš mít chvilku, sundej, prosím tě, ten zvon z tyče a kromě ptačího zobu vem ve zverimexu, taky něco pro veverku,“ dodal s širokým úsměvem na tváři.
Je pondělí ráno, Jeff nemusí do práce.
Great Neck, květen 1991








































Původní verze:



  








Žádné komentáře:

Okomentovat