1. dubna 2021

V pasti - napsala Jasmin Carmel

,,Co je to?“ ptá se zděšeně malý ježeček a couvá pryč od předmětu, který se mu před chvílí nalepil na bodliny. 
,,To je něco, čemu lidé říkají igelit,“ vysvětluje maminka svému mláděti. ,,Často si do toho balí svačinu a když ji sežerou, vyhodí tuhle odpornost do přírody.“ Zakončí svůj výklad a zhnuseně nakrčí čumák.
,,Ale maminko,“ otočí se k ní překvapeně malý bodlináček. ,,Když je to tak odporné, proč to vlastně ti lidé vyrábějí? Copak si neuvědomují, jak tím ničí přírodu?“ 
,,Pff, to nikdo neví,“ odfrkne si pobouřeně ježice. 
,,Ale ty začni dávat větší pozor na to, kam šlapeš! To už si nepamatuješ, jak to dopadlo s tvým mladším bratříčkem?“ Ježčí mamince se při té vzpomínce naplní oči slzami, a hlas ztiší tak, že je jí sotva slyšet. 
,,Byl stejně neposedný jako ty. Jednou takhle běžel až k silnici, a tam se mu tlapky přilepili ke žvýkačce-to je ta hnusná růžová hmota, co lidé žvýkají a pak ji někde vyplivnou. Chtěla jsem mu pomoct. Běžela jsem k němu, tak rychle jak jen mi tlapky stačily. Ale zrovna tam jelo auto. Jelo přímo na něj a já nemohla nic dělat. A než jsem k němu stihla doběhnout tak…tak…“ 
Ježici se zlomí hlas a už nemůže vypravovat dál. 
Malý ježeček se k ní přitulí, a přitiskne svůj čumáček k tomu jejímu. Maminka si ho k sobě postrčí tlapkami a pevně ho obejme. Tiše mu zašeptá: ,,Buď opatrný maličký, a nikdy neudělej stejnou chybu. Kdybych tu teď nebyla, bůh ví co by se stalo. Mohl by ses udusit nebo něco takového a já…já…nemohla bych o tebe přijít, mláďátko moje…
,,O mě se neboj, maminko,“ prohodí ježeček. ,,Já budu opatrný, slibuju.“ 
Tak tam tiše stáli, a choulili se k sobě. Ani si nevšimli, že začalo sněžit. Padala vločka za vločkou, jedna krásnější než druhá. Všude kolem se usazoval sníh a všichni živí tvorové, se běželi schovat. Jezevec zalezl do nory, veverky vyšplhaly na strom a srnky zaběhly do hustého podrostu na kraji lesa. Jen ježci nikam neběželi. Stáli vedle sebe s ústy dokořán, a pozorovaly tu bílou nádheru. Oni se neměli kam schovat. Strom pod kterým bydleli, po dlouhá léta jim pokáceli lidé. Odvezli ho i s kořeny a listím a takhle to udělali se všemi stromy, široko daleko. Ježci si něměli kde vybudovat nový domov. Přijeli další lidé, ve žlutých vestách, a začali všechno kolem sebe ničit. Kam až okem dohlédneš, všude jen pustá pláň. A nikde nic, nic, vůbec nic… 
Ježeček procitl a otevřel oči. Nebyl ve svém starém domově v parku, nebyl ani v lese, ani na pusté pláni. Byl na záchranné stanici. Tohle byl jen sen, jen pouhá vzpomínka. Už to bylo dlouho, co se tulil ke svojí ježčí mamince. Když tenkrát lidé začali ničit les a okolní krajinu, našli ho, a vzali ho s sebou. Ale jeho maminku tam nechali. Pamatoval si, jak ho ujišťovala, že všechno bude v pořádku. ,
,Nikdy tě neopustím, můj maličký,“ řekla mu. ,,Nikdy, rozumíš?“ Jenže pak šla jednou shánět potravu a už se nevrátila. 
Ježeček byl hodně unavený a zesláblý, ale přesto ji šel hledat. Vybavoval si tu hrůzu, kterou prožíval když ji konečně našel. Všechno bude v pořádku, znělo mu v hlavě. Ale to nebylo. Jeho matka, už na něj nikdy nepromluví. Byla mrtvá. Přejela ji jedna z těch kovových oblud. Na místě kde nalezl svou maminku, ho pak našli lidé. Zavřeli ho do klece a odvezli pryč. Sem. Na záchrannou stanici. Její tělo nechali ležet na dešti. Jen tak. 
To bylo naposled, co malý ježeček-skrz mříže klece-svou maminku viděl. Tenkrát zděšeně křičel a nenáviděl lidi skrz naskrz. Teď věděl, že by bez nich nepřežil zimu. Zemřel by hladem, vyčerpaný a promrzlý na kost. Stal se na nich závislý. To nechtěl. Žádné zvíře to nechtělo. Ale lidé jim všem zničili domovy a zvířata musela přijmout novou výzvu: Buď zemřou hladem a vyčerpáním, nebo překonají své zvířecí instinkty a přijmou lidskou pomoc. Ježek neměl na vybranou, pořád si ale pamatoval slova svojí maminky. Zněla mu v hlavě den co den, noc co noc: 

Buď opatrný, maličký…
To budu mami, slíbil si v duchu ježeček, když se znovu ukládal ke spánku. To budu…

Žádné komentáře:

Okomentovat