31. března 2021

Dešťová víla - napsal Marek Greger

Když ho potakala, věděla, že je to on. Urostlý, s drobnou vadou řeči, pro kterou měla celoživotně slabost. Vlasy v rytmu větru, ne hřebenu, ale pod nimi úsměv za milion.
Cítila štěstí, když ji tenkrát oslovil na zastávce v dešti:
„Slečno, takhle promoknete. Nechcete ke mně pod deštník?“ a ona se schovala pod jeho pocity. Ty svoje ale nedokázala nikdy vyslovit. Tak plachá byla. Měla strach, že by její slova lásky mohla všechno pokazit.Až to ráno, kdy držela jeho bezvládné tělo v náručí, věděla, že už nic zkazit nemůže: „Miluji Tě“ a zase pršelo…


Žádné komentáře:

Okomentovat