17. března 2021

Takové obyčejné ráno - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

„Vstávej,“ drcne do mě packou. 
Líně se otočím na bok: „Přestaň…“ 
 „No tak,“ zatahá mě drápky za vlasy. 
 Přetáhnu si peřinu přes hlavu a smlouvám: „Ještě ne.“ 
Nedá se a vklouzne za mnou: „Vstávej, mám hlad.“ 
 „Je brzy,“ pokouším se získat pár minut navíc. 
 „Ne není,“ prskne a začne mi olizovat bradu. 
 „Ach jo,“ vykulím se z postele. 
 Vyčítavě mňoukne: „Tobě to dneska ale trvá.“ 
Téměř neslyšně seskočí na zem, pošimrá mě na lýtku, jak nespokojeně mrskne ocasem a odkráčí do kuchyně. 
„No jo, už jdu,“ zabrblám a sunu se za ní. „Pojď, tady máš,“ položím misku s kousky ryby na obvyklé místo, a než uvařím kávu, už mi olizuje palce na nohou, jakoby chtěla naznačit: 
„Dneska toho je nějak málo.“ 
 Sotva dosednu a přivoním k hrnku s kávou, vyskočí mi na klín a zavrní do ucha: „Tak dobré ráno a krásný den.“ 
Začne spokojeně příst a stočí se do klubíčka. Podrbu ji za ušima a zašeptám: „Dobré ráno, Krásko.“ 
Ze zvyku se podívám z okna. Před školou, která tam stojí, to dříve vypadalo jako v mraveništi. Dnes tam nikoho nevidím.

Už 33 dní jsem nikoho neviděl. Už 33 dní jsem nemluvil s nikým jiným než s Kráskou. Už 33 dní jsem nepřečetl jedinou zprávu na internetu. Už 33 dní jsem nenašel odvahu pustit si televizi nebo rádio, abych zjistil, co se děje venku. 
Už 33 dní jsem nebyl venku. 
Už 33 dní jsem slepý.