8. března 2021

Pořádek je pro blba, inteligent zvládne i chaos - napsal Marek Greger

 „Do prdele! Kdo sem dal ty boty!?“ 
No, kdo asi!? Já, ráno… 
Jak jsem chvátal do práce, před tím na kolo, před tím na hory, před tím na procházku, na výlet, na rande, na pivo atd., atd. Prostě se mi tady ty boty na zemi trochu hromadí, no. Musím je uklidit. Ale teď ne. Teď nemám čas. Ale hned zítra, nebo v pátek, ale nejdýl, opravdu nejdýl o víkendu, tu musím prostě všechno uklidit.
Vycházím po schodech, které by taky zasloužily mou pozornost. Však ono se na ně taky dostane. Hned jak si uklidím ty boty.
„Dobrý den, jsem doma!!!“ 
Na odpověď nečekám, není, od koho by přišla. A tak si pro vyplnění prostoru zvukem pouštím jen rádio. Jejda. Musím napsat ten článek na zítřejší povídání s Danou. 
Míjím další nepořádek na dalších schodech a jdu usednout k pracovnímu stolu o patro výš. Otvírám dveře komnaty, kde to vypadá, jako by mě někdo právě vykradl. Jen já ale vím, že tu nikdo nebyl. Kdo by sem taky lez, když to tu vypadá jako po krádeži. 
Elektrická kytara nedbale uložená na péřovém spacáku, ve kterém jsem mrznul na Šumavě v mínus 15 – před měsícem. Pověsit ho na půdu mi ještě pár dní asi zabere. Je to přece ještě jedno patro nahoru.
Překračuji meditační podložku, kterou jsem ráno hledal, abych na ní vzápětí hledal klid uvnitř své duše, a usedám za pracovní stůl.
Jé, hele, tady mám ještě velký techničák od auta, jak jsem byl na kontrole. Ten bych si měl taky uklidit. Teď na to ale není ten správný čas. Navíc v paměti jsem si vytvořil synapsi, tedy nervové propojení. Takový mikroskopický uzlíček na kapesníku, že techničák leží právě tady. Tak proč vytvářet další synapsi, když vím, že to leží prostě tady pod hromadou papírů, důležitých, samozřejmě.
„Marku, to snad není ani možný jakej Ty seš bordelář! Ty vole jak v tom můžeš žít?!“ křičí na mě obvykle Zdenda při návštěvě a rudne mu při tom obličej. Mně ne. Já se jen stydím, ale přesto nacházím dost slov na svou obhajobu.
„Já si samozřejmě uklidím. Příležitostně. Ale já takhle vím naprosto přesně, kde co mám.“
„A to když si uklidíš, tak ten přehled jako ztratíš, jo?“
„No, dalo by se to tak říct. Páč zatímco nedbalé odkládání věcí na určitá místa, vytváří celou mapu synapsí, tedy uzlíčků v mém mozku, kterému jsem schopen postupem času navyknout, můžu takovým úklidem a náhlým přesouváním několika desítek a snad i stovek předmětů, vyvolat v hlavě doslova bordel! A v tom já se nevyznám!“
„Do prdele a co je tohle!? To je přece bordel!“
„Není… Navenek to může působit chaoticky, to přiznávám. Ale za tím vším je vysoce propracovaná mapa umístění. Například vývrtka na víno je dole v obýváku pod dvěma džínsy, jednou modrou mikinou a je vedle nové červené houbičky na nádobí.“
„Proč máš houbičku na nádobí dole na zemi, a ne v dřezu?“
„No, protože je vedle ešusu, jak jsem byl na tý Šumavě. Chtěl jsem si tam umýt ve sněhu ešus po jídle prostě. Nejsem prase.“
„Jsi Marku, strašný. Jsi strašnej bordelář a už navždycky zůstaneš sám!“
„Nikdy nezůstanu sám. Já a můj bordel jsme věční spojenci, takže navždycky spolu zůstanem, jak propan s butanem.“

Žádné komentáře:

Okomentovat