„Jedeš,“ slyším, jak na mě syčí z kuchyně. Pak přiběhne, drapne mě a snaží se mě chytit pod zadkem a vzít do náručí. Můj chlupatý zadek se jí ale vysmýkne z prstů a polovina těla mi visí dolů. Máchám kolem sebe tlapkami a snažím se jí zaseknout drápek přes šaty do břicha. Zaslouží si to.
Chtěla jsem jí pomoct, ale ona to nechápe. Vůbec mi nerozumí. Nechápe, že ona bydlí u mě a mého paníčka, a ne naopak. To ona by se měla přizpůsobit, ne já. Pořád se se mnou chce mazlit, což já nesnáším. Tedy, někdy mi to dělá dobře, ale jen když mě večer šimrá páníček. Ten dobře ví, co se mi líbí.
Prý předtím měla labradora. No, mňau! To je takový ten obrovský, rozlítaný a uslintaný tvor, který neví, že když zvířeti vládne člověk, je to konec zvířecí nezávislosti.
Já tu můru ale naučím, že o tom, co bude dělat kočka, rozhodne jen a jen ona sama. Dnes jí na tu její misku s jogurtem, kterou mi přinesla k pelíšku, kašlu. Přece dobře ví, že sladký smetanový jogurt nesnáším!
