„Kde? Kde? Já ji nevidím.“
Sedíme s kamarádkou Janou v koruně borovice, která je zvláštně rostlá, takže má větve už od metru a půl. Chodíme sem pravidelně téměř každý den. Koho by totiž napadlo, že vysoko nad zemí sedí v koruně stromu dvě puberťačky a dělají si srandu z lidí, co prochází naučnou stezkou, která vede kolem. Dneska to je rodinka se dvěma malými dětmi. Ukazují dětem vzácné kosatce a motýly, na které upozorňuje tabule u zdejšího mokřadu. A do toho navíc slyší sovu. Málem jsme s Janou pukly smíchy, ale udělala jsem jim radost a do dlaní zahoukala ještě jednou. Rodiče dětí se chvilku dohadují, jestli se jedná o sovu nebo sýčka, ale nakonec spokojeně pokračují po stezce dál.
Dneska sedím na trůnu já. To je místo těsně pod vrcholkem stromu, které je pokřivené tak, že kmen roste do strany a spolu s dalšími větvemi vytváří sedátko i s opěradlem. Skrze větve je vidět do okolí na les, na bývalý rybník nyní zarostlý kosatci a rákosím, v pozadí na hřbitov a část vesnice a hlavně na blízkou lavičku pro milence ukrytou pod kopcem pár let staré lesní školky. Tahle lavička je pro nás nejdůležitější. Je to zdroj zábavy, sexuálního poučení, ale i vzrušení zároveň. Vůně sosny a okolního lesa je v parném letním dnu přímo opojná, ovšem nás láká mnohem víc šance, že z výšky uvidíme to, co jsme samy ještě nezažily. Vášnivé polibky, něžné doteky a často i mnohem víc. Láká nás vidět a slyšet zatím nepoznané. Někdy v pravé poledne, někdy v podvečer. Sledujeme osudy několika mileneckých párů z naší vesnice. Dokonce jsme svědky nevěry, kterou ale jako náctileté holky neřešíme. Pouze se těšíme, co zase zažijeme.
Jako minulý týden. Sedíme si, odpočíváme a najednou jde po cestě chlap, co se pořád rozhlíží kolem, jestli ho někdo nevidí. Věk netuším, hlava ale proplešatělá, na sobě montérky a divnou brašnu.
„Vidíš ho?“ šeptám na Janu.
„Vidím. Co tady dělá? Proč se pořád otáčí?“
„To nevim. Ale je divnej.“
„Co když něco ukradl a potřebuje to schovat?“
„A co když někoho zabil a chce schovat vražednou zbraň?“
Po těchto slovech už nikdo z nás neřekl ani slovo. Najednou byl muž přímo pod naším stromem a stále se ohlížel.
„Jestli se podívá nahoru, tak je s námi konec,“ prolétlo mi hlavou.
Ani nedutáme a čekáme, co se bude dít. Skoro se bojím dívat dolů, ale přesto se dívám. Muž stahuje kalhoty a vykonává potřebu. Velkou. Přímo pod poslední větví, přes kterou lezeme nahoru a seskakujeme dolů. Adrenalin v našich žilách se během pár sekund proměňuje v endorfin. Málem se smějeme nahlas, obzvlášť po několika salvách proudu vzduchu, který muž vyluzuje opačným otvorem než ústy a ještě u toho vzdychá a heká. Po pár minutách muž zakončuje své představení utřením do ubrousku od svačiny a nějakými zřejmě méně důležitými papíry ze své brašny a spokojeně odchází. My se konečně hlasitě smějeme. Menší legrace už je to, jak se dostaneme dolů, aniž bychom skočily přímo do výtvoru. Běžíme každá domů na oběd ke své babičce, abychom nedostaly vynadáno, a radujeme se, že jsme přežili útok vraha a nebyly jsme svědky ukrývání vražedné zbraně. Plánujeme brzký návrat do naší skrýše, která pro nás znamená objevování světa.
„Tak zase zítra v deset tady, Jani?“
„Jasná věc. Páčko!“
BOROVICE – ER-forma
„Děti, ticho! Slyšíte? To je sova.“
„Kde? Kde? Já ji nevidím.“
Zuzka s Janou sedí v koruně borovice, která je zvláštně rostlá, takže má větve už od metru a půl. Holky sem chodí pravidelně téměř každý den. Koho by totiž napadlo, že vysoko nad zemí sedí v koruně stromu dvě puberťačky a dělají si srandu z lidí, co prochází naučnou stezkou, která vede kolem. Dneska to je rodinka se dvěma malými dětmi. Ukazují dětem vzácné kosatce a motýly, na které upozorňuje tabule u zdejšího mokřadu. A do toho navíc slyší sovu. Dvě schované špiónky málem pukly smíchy, ale nakonec jim Zuzka udělala radost a do dlaní zahoukala ještě jednou. Rodiče dětí se chvilku dohadují, jestli se jedná o sovu nebo sýčka, ale nakonec spokojeně pokračují po stezce dál.
Dneska sedí na trůnu Zuzka. To je místo těsně pod vrcholkem stromu, které je pokřivené tak, že kmen roste do strany a spolu s dalšími větvemi vytváří sedátko i s opěradlem. Skrze větve je vidět do okolí na les, na bývalý rybník nyní zarostlý kosatci a rákosím, v pozadí na hřbitov a část vesnice a hlavně na blízkou lavičku pro milence ukrytou pod kopcem pár let staré lesní školky. Tahle lavička je pro holky nejdůležitější. Je to zdroj zábavy, sexuálního poučení, ale i vzrušení zároveň. Vůně sosny a okolního lesa je v parném letním dnu přímo opojná, ovšem je láká mnohem víc šance, že z výšky uvidí to, co samy ještě nezažily. Vášnivé polibky, něžné doteky a často i mnohem víc. Láká je vidět a slyšet zatím nepoznané. Někdy v pravé poledne, někdy v podvečer. Sledují osudy několika mileneckých párů z jejich vesnice. Dokonce jsou svědky nevěry, kterou ale jako náctileté slečny neřeší. Pouze se těší, co zase zažijí.
Jako minulý týden. Sedí si, odpočívají a najednou jde po cestě chlap, co se pořád rozhlíží kolem, jestli ho někdo nevidí. Věk holky netuší, hlava ale proplešatělá, na sobě montérky a divnou brašnu. „Vidíš ho?“ šeptá Zuzka na Janu.
„Vidím. Co tady dělá? Proč se pořád otáčí?“
„To nevim. Ale je divnej.“
„Co když něco ukradl a potřebuje to schovat?“
„A co když někoho zabil a chce schovat vražednou zbraň?“
Po těchto slovech už nikdo neřekl ani slovo. Najednou byl muž přímo pod stromem a stále se ohlížel.
„Jestli se podívá nahoru, tak je s námi konec,“ prolétlo Zuzce hlavou.
Děvčata ani nedutají a čekají, co se bude dít. Jana se bojí dívat dolů, ale přesto se dívá. Muž stahuje kalhoty a vykonává potřebu. Velkou. Přímo pod poslední větví, přes kterou se leze nahoru a seskakuje zase dolů. Adrenalin v žilách Jany i Zuzky se během pár sekund proměňuje v endorfin. Málem se smějí nahlas, obzvlášť po několika salvách proudu vzduchu, který muž vyluzuje opačným otvorem než ústy a ještě u toho vzdychá a heká. Po pár minutách muž zakončuje své představení utřením do ubrousku od svačiny a nějakými zřejmě méně důležitými papíry ze své brašny a spokojeně odchází. Mladé pozorovatelky se konečně hlasitě smějí. Menší legrace už je to, jak se dostanou dolů, aniž by skočily přímo do výtvoru.
Běží každá domů na oběd ke své babičce, aby nedostaly vynadáno, a radují se, že přežily útok vraha a nebyly svědky ukrývání vražedné zbraně. Plánují brzký návrat do jejich skrýše, která pro ně znamená objevování světa. „Tak zase zítra v deset tady, Jani?“
„Jasná věc. Páčko!“
BOROVICE – Du-forma
„Děti, ticho! Slyšíte? To je sova.“
„Kde? Kde? Já ji nevidím.“
Sedíš vedle mě v koruně borovice, která je zvláštně rostlá, takže má větve už od metru a půl. Chodíš sem se mnou pravidelně téměř každý den. Koho by totiž napadlo, že vysoko nad zemí sedí v koruně stromu dvě puberťačky a dělají si srandu z lidí, co prochází naučnou stezkou, která vede kolem. Dneska to je rodinka se dvěma malými dětmi. Ukazují dětem vzácné kosatce a motýly, na které upozorňuje tabule u zdejšího mokřadu. A do toho navíc slyší sovu. Málem jsi vedle mě pukla smíchy, ale udělala jsi jim radost a do dlaní jsi zahoukala ještě jednou. Rodiče dětí se chvilku dohadují, jestli se jedná o sovu nebo sýčka, ale nakonec spokojeně pokračují po stezce dál.
Dneska sedíš na trůnu ty. To je místo těsně pod vrcholkem stromu, které je pokřivené tak, že kmen roste do strany a spolu s dalšími větvemi vytváří sedátko i s opěradlem. Skrze větve je vidět do okolí na les, na bývalý rybník nyní zarostlý kosatci a rákosím, v pozadí na hřbitov a část vesnice a hlavně na blízkou lavičku pro milence ukrytou pod kopcem pár let staré lesní školky. Tahle lavička je pro tebe i pro mě nejdůležitější. Je to zdroj zábavy, sexuálního poučení, ale i vzrušení zároveň. Vůně sosny a okolního lesa je v parném letním dnu přímo opojná, ovšem tebe láká mnohem víc šance, že z výšky uvidíš to, co jsi sama ještě nezažila. Vášnivé polibky, něžné doteky a často i mnohem víc. Láká tě vidět a slyšet zatím nepoznané. Někdy v pravé poledne, někdy v podvečer. Sleduješ spolu se mnou osudy několika mileneckých párů z naší vesnice. Dokonce jsi svědkem nevěry, kterou ale jako náctiletá holka neřešíš. Pouze se těšíš, co zase zažiješ.
Jako minulý týden. Sedíš si, odpočíváš a najednou jde po cestě chlap, co se pořád rozhlíží kolem, jestli ho někdo nevidí. Věk netušíš, hlava ale proplešatělá, na sobě montérky a divnou brašnu přes rameno. „Vidíš ho?“ šeptáš na mě.
„Vidím. Co tady dělá? Proč se pořád otáčí?“
„To nevim. Ale je divnej.“
„Co když něco ukradl a potřebuje to schovat?“
„A co když někoho zabil a chce schovat vražednou zbraň?“
Po těchto slovech už jsme žádná z nás neřekla ani slovo. Najednou byl muž přímo pod naším stromem a stále se ohlížel.
„Jestli se podívá nahoru, tak je s námi konec,“ prolétlo ti hlavou.
Ani nedutáš a společně čekáme, co se bude dít. Skoro se bojíš dívat dolů, ale přesto se díváš. Muž stahuje kalhoty a vykonává potřebu. Velkou. Přímo pod poslední větví, přes kterou lezeme nahoru a seskakujeme dolů. Adrenalin v našich žilách se během pár sekund proměňuje v endorfin. Málem se smějeme nahlas, obzvlášť po několika salvách proudu vzduchu, který muž vyluzuje opačným otvorem než ústy a ještě u toho vzdychá a heká. Po pár minutách muž zakončuje své představení utřením do ubrousku od svačiny a nějakými zřejmě méně důležitými papíry ze své brašny a spokojeně odchází. My se konečně hlasitě smějeme. Menší legrace už je to, jak se dostaneme dolů, aniž bychom skočily přímo do výtvoru. Běžíme každá domů na oběd ke své babičce, abychom nedostaly vynadáno, a radujeme se, že jsme přežili útok vraha a nebyly jsme svědky ukrývání vražedné zbraně. Plánujeme brzký návrat do naší skrýše, která pro nás znamená objevování světa.
„Tak zase zítra v deset tady, Jani?“
„Jasná věc. Páčko!“
