4. února 2021

Vylepšování života aneb koučka životního designu - napsala Kateřina Pospíšilová

„Přátelé, dnes je absolutně výjimečný den!“ vykřikuje rozjívená moderátorka v ranní televizní show. „Je 21. 1. 2021, dnes máme datum, které se už nikdy nebude opakovat. Ještě nikdy nikdo nezažil dvacátý první den dvacátého prvního roku dvacátého prvního století!“ 
Musím ocenit originalitu dívčina postřehu o datu, které se nebude opakovat. Krátce před devátou vypínám televizi, sedám k pracovnímu stolu a otevírám notebook. Dnešek bude výjimečný nejen datem, ale také tím, že místo obvyklé práce se budu vzdělávat.
 

Šéf nás chtěl v novém roce zřejmě nějak namotivovat, nebo odměnit a napsal celému našemu oddělení, že má pro nás překvapení. Tím byla pozvánka na on-line školení s poněkud ezoterickým názvem „Upgrade Your Life“. Vylepšete svůj život. Psalo se tam, že kurz je zaměřen na „vytvoření udržitelné vize osobního rozvoje s důrazem na posílení duševní pohody zaměstnanců“. Připojuji se tedy do virtuální učebny a začínám s vylepšováním života.

V rozvleklém úvodním proslovu se nám lektorka Gábina mimo jiné svěřuje s několika svými osobními nezdary, které ji prý vynesly až na současnou dráhu koučky životního designu. V tom okamžiku se moje myšlenky rozbíhají do všech stran. Raději bych snad ani neměla vzpomínat, kolikrát jsem si už na podobných kurzech slíbila, že vylepším svůj život, kolikrát jsem si v různých tabulkách stanovila ambiciózní cíle a kolikrát jsem si už zapisovala všemožné nesmysly coby odpověď na otázku „Kde se vidíte za pět let?“ Naproti tomu se mi celkem snadno vybaví, jak některé takto vzniklé životní plány a vize chátraly a kolik se jich zhroutilo úplně. To by bylo vyprávění na několik večerů. Jen ta koučka životního designu se ze mě prozatím nestala. Stejně mi nejde do hlavy, jak je možné, že někdo něco v životě zvorá, pak se tím jiným lidem chlubí a oni mu za to ještě platí? Energický hlas Gábiny mě vytrhne ze zamyšlení a nutí mě znovu se vrátit k dění ve sluchátkách a na monitoru. Na další úvahy už není čas. Lektorka na nás neustále útočí podivnými dotazy a úkoly, ke kterým se jeden po druhém musíme vyjadřovat.

Během následující hodiny jsem sama se sebou uzavřela malou sázku. Dojde na ono pověstné „KDE SE VIDÍM?“ Ano! Sázku jsem vyhrála, je to tady, ovšem s nepatrným rozdílem. Gábina nás totiž nutí pohlédnout do ještě vzdálenější budoucnosti, než jakou nabízí obvyklá pětiletka. Drze svoje požadavky vystupňovala a že prý máme zkusit představit si odpověď na dotaz: „Kam bude můj život směřovat ode dneška za deset let?“

Nechci být škodolibá, ale myslím, že si trochu naběhla. Kam by jako měl směřovat? Podle vyjevených výrazů ve tvářích na obrazovce soudím, že nejmíň polovinu účastníků napadla stejná odpověď, jako mě. Je mi Gábiny tak trochu líto, nechce se mi kazit jí radost, a tak zapomenu na ironii a přemůžu se. Zpracuji tohle obehrané cvičení ještě jednou a pěkně poctivě. Kdo ví, jestli se podobná příležitost bude ještě někdy opakovat, tak abych toho nakonec nelitovala.

Když na mě přijde řada s odpovědí, nahlédnu do svých poznámek, nadechnu se a pěkně zpříma do kamery spustím:
„Co bude ode dneška za deset let? Bude 21. ledna 2031, úterý. Bude mi 56 let a můj život bude vypadat takhle: ráno vstanu, zamířím do koupelny, podívám se do zrcadla a uvidím krásnou, štíhlou, zdravou a usměvavou dámu v nejlepších letech. Potom vyjdu na terasu, v dálce bude vycházet slunce nad lehce zvlněnou hladinou romantické zátoky někde u Středozemního moře. Na koupel v mořských vlnách bude moc chladno, tak si nejspíš dám pár temp na rozproudění krve doma v bazénu. Potom se trochu zkrášlím, půjdu připravit snídani pro dva a hlavou mi prolétne, že těch právě uplynulých deset let, kdy už nepracuji pro žádnou korporaci, věnuji se jen sama sobě, vlastním zájmům, manželovi, vnoučatům, oblíbeným sportům, cestování a práci pro charitu, stálo za to; a taky si přeju, aby tahle idyla nikdy neskončila.“
😊

Žádné komentáře:

Okomentovat