16. února 2021

Jsme tam? - napsala Michaela Čápová

Sedím na židličce, hlavu opřenou o zeď a koukám na detektivku. Nemám ji ráda, nicméně uniknout jí nemohu. Jestli si sednu zády, Simír bude pálit tak jako tak. Pán napravo můj odpor evidentně nesdílí, hltá každý výstřel a já dnes nemám nejmenší chuť někomu něco vysvětlovat. A hádat se už vůbec ne. Stačí, že se na každých dveřích žlutí vykřičníky a sestřičky kolem nás chodí s nejvyšší opatrností. Zavírám oči a míchám pomyslné karty osudu celého toho groteskního osazenstva. Být poeta, tak napíšu, že čekárna je prodchnuta elektrizujícím napětím. Nejsem, a tak vnímám jen všeobjímající strach a očekávání. Buď, anebo. Sedíme tu tři. Tři osudy, tři naděje, tři rozepsané linky života. Princezna v růžovém roláku usrkává z brčka limonádu a tváří se, že sem vůbec nepatří. Hloupost, to víme všichni. Dobrovolně by sem nikdo nešel. Co jí asi tak může být? Vyhřezlá ploténka nebo výduť? S plotýnkou by v klidu nečetla, zvlášť ne jednu z těch příšerných klevetností, co visí na každém stánku.

Dramatik vpravo je celý strnulý. Nervozita? Simír v ohrožení nebo zablokovaná krční páteř? Těžko říct, ještě se rozhodnu.
„Paní Ratajová, pojďte do pětky. Prosim Vás, ještě mi pojďte opravit datum. Ta šestka vypadá jak nula, systém by mi to vrátil. Stačí, když to opravíte v kabince. Napište tam tedy pořádně 2026. Děkuju.“ Paní, ona je paní? Princezně bych tipla dvacet. Rychlým pohybem rozvlní svůj růžový rolák, který v momentě dává poznat, že hrbolek na zadečku je to jediné, co z ní dělá opticky ženu. Nejraději bych si za ten svůj rychloúsudek nafackovala.

Dramatika to evidentně také překvapilo. Do očí bijící neskutečný fakt. Zapomněl na Simíra a jamka v roušce prozradila prudké zalapání po dechu. Skoro se udusil, ale musíme je mít. Naše diagnóza nedává jinou možnost. Potkat nás chřipka, nemá ani smysl plýtvat časem na vyšetření. Chci se schoulit do kouta nebo tu vůbec nebýt. Nemít jedinej důvod vyskytovat se na tom šíleným místě. „Proč, proč“ chce se mi křičet.

Z úvahy mne vytrhne zvláštní pohyb. Než princezna stačí do pětky vstoupit, omdlí. Stihla se sice chytit kliky, omšelý plast však nedokázal odolat silnému tlaku a jde na dlaždičky spolu s ní. Úlekem jsme oba vystřelili ze sedaček. Prosím, ať zachytíme alespoň hlavu. Najednou jsme v tom všichni spolu. Něčím zvláštním semknuti pomáháme souputníkovi přežít a dáváme tak sami sobě naději, že to zvládneme. Že jsme stateční, šikovní a poradíme si s tím.

Kočičky, sluníčko, babí vlásky a sníh. Pořád dokola a přece jen, kolik je v tom krásného. Jistého, slibného, milého. Víte, že to přijde. Mnohé tato jistota sžírá, přesto by jiní dali nevím co za to, aby ten kolotoč zažili znovu.
Po pár letech se, kupodivu, nacházíme u magnetické rezonance ve stejném osazenstvu. Náhoda? Může být. Princezně rostou krásné kudrlinky a dramatik je šedivý od hlavy k patě. Pod rouškou tuším úsměv, spiklenecké mrknutí napovídá, že nezapomněl. Barevné kousky látek nezmizely, nám ohroženým zůstanou už nejspíš napořád. Vem je čert, důležité je, že jsme přežili. Snad si tentokrát jdeme pouze pro potvrzení.

Princezna nám děkuje za pomoc a začneme si povídat, jak kdybychom se rozešli včera. Dobrá nálada přebíjí to známé elektrizující prostředí a mně je najednou do pláče. Z radosti, z pocitu, že vše je v pořádku. Máme stále sílu bojovat, ať už za sebe, či za ostatní. Umíme spolu mluvit, radovat se a být tu jeden pro druhého. Pro nejbližší a určitě i pro ty relativně cizí. Jinak bychom se přece teď a tady nechovali takto kouzelně.

1 komentář:

  1. Všichni tak krásně píšete, je to požitek vás číst. Jste již dokonalí spisovatelé,
    iv

    OdpovědětVymazat