15. února 2021

Strach a respekt není to samé - napsala Anna Vocelová

„Tak si představ, Máňo, už je přes tisíc nakaženejch,“ zaslechla jsem první jarní den spolucestující v autobuse.
Jakmile koronavirus v březnu překročil hranice České republiky, děsil nás při počtu pár stovek nakažených denně, krizový štáb zastavil ekonomiku, neboť byl přesvědčen, že ho tím porazí.
Na podzim zaútočil neočekávaně silněji. Tisícovky pozitivních přibývaly, schodek rozpočtu rostl, prostředky na kompenzace se tenčily. Z domácností se staly málotřídky, on-line se učil i tělocvik, rodiče se hroutili z domácích úkolů svých ratolestí po příchodu z práce, pokud tedy neměli vynucené volno, které jim děti sice záviděly, ale oni díky němu museli mnohdy řešit existenční starosti.
Virus tu prostě je a bude, stejně jako tu jsou jiná svinstva napadající oslabené organismy. Hlavní je neoslabovat svou imunitu nadměrným strachem. Kdysi nás tato emoce, vznikající jako reakce na reálně hrozící nebezpečí, připravovala na boj či útěk. Jakmile se proti pračlověku objevil mamut, musel se ve vteřině rozhodnout, jestli ho zabije, nebo se nechá zašlápnout. Jednalo se o instinktivní reakci, která neandrtálce zachránila, on si odpočinul v jeskyni a pak byl zase plný síly do dalších bojů. Dnešní člověk je v zajetí strachu neustále. Když proti němu nestojí predátor, vytvoří si ho ve své hlavě. Bojí se vrásek, osamělosti, ztráty zaměstnání, nevěry, nemoci, smrti. Čím více se však svazuje naučenými obavami, tím je náchylnější k manipulaci, ztrátě reálného úsudku a pak i snáze uvěří laciným spasitelským myšlenkám. Home office jako záchrana! Nikam nechodit! Nosit respirátory! Nepít na veřejnosti! Nelyžovat! Nenavštěvovat babičku! Nechat se očkovat! Nenechat se očkovat! Hledá laciné náplasti na své rány. Jakmile se jedna zahojí, objeví se jiná. A on se točí v začarovaném kruhu.
Ti šťastnější domnělého mamuta vnímají, znají jeho sílu. Nedrbou ho tedy na ocase, ale zbytečně se před ním neschovávají do jeskyně, protože tam by je tíseň ohrozila víc než obr venku. Ač se jim nelíbí, jak devastuje jejich okolí, jsou si vědomi toho, že on to jinak neumí. Vědí, že když ho nebudou neustále pozorovat, dá jim pokoj. A když se o ně přeci jen otře, na lopatky je nepoloží. Rozhodně s menší pravděpodobností než ty, kteří se před ním válí na zádech dřív, než se vůbec přiblíží.
Já sama nepatřím do žádného protirouškového komanda, v autobuse si zakrývám dýchací cesty, ovšem na procházce v lese to považuji za holý nesmysl. Netoulám se po nocích, ale pokud se nestihnu domů vrátit do devíti, nepropadám panice, že mě někdo uvidí, nahlásí a policie zatkne. Nenavštěvuji lidi s příznaky respiračního onemocnění, avšak neodsedávám si v tramvaji od člověka, který zakašlal. I když všechna omezení neschvaluji, využívám současný stav smysluplněji než ke dennodennímu nadávání. Jsou zavřená divadla? Více si čtu. Nemůžu jít s kamarádkou do kavárny? Udělám ochucené latté i čokoládové brownies doma. Školení jsou jen on-line? Lepší, než kdyby nebyla vůbec. Necourám po obchodech? Dost ušetřím. Nebaví mě přiblblé seriály? Můžu třeba víc psát, uklízet nebo jen tak přemýšlet. Hlavní je nesledovat televizní zprávy a statistiky, které nám předkládá vládní garnitura řídící se heslem roztržitého krále z Pyšné princezny: „Odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil.“
Ačkoli nakažených jsou už desetitisíce, věřím, že čím méně pozornosti budu nepříteli věnovat, tím spíš mě nechá na být. Strach a respekt totiž není to samé.


Žádné komentáře:

Okomentovat