22. prosince 2020

O Finistu, jasném sokolu – napsala Irena Lahodná

Jak jméno hlavního hrdiny prozrazuje, příběh se odehrává kdesi na Rusi. Dřevěná víska, v okénkách květiny a za každým krásná dívka s dlouhými vlasy.
Jednou zvečera letěl kolem sokol a usedl na jedno z nich. Popravdě řečeno, přilákala ho píseň, kterou si tam někdo zpíval. Vletěl dovnitř, uviděl modrookou dívku a zamiloval se. Udeřil sebou o zem a než se dívčina vzpamatovala, seděl vedle ní pohledný mladík. Láska na první pohled. Hned ho pohostila, povídali si a zpívali a nechtělo se jim rozloučit, ani když přišla noc.
A tak spolu zůstali až do rána.
Ráno ale chlapec zneklidněl, změnil se v sokola, vyskočil na okénko a zamával své milé.
„Vrátíš se?“ ptala se.
„Ano, každý večer, nech mi otevřeno.“
„Jak ti mám říkat?“
„Jsem Finist jasný sokol, hnědovlásko.“
„Říkají mi Pomněnečka.“
„To abych na tebe nikdy nezapomněl,“ zamával sokol křídly a odletěl.
Celý den byla Pomněnka jak ve snu. Ani o tom nevěděla, jak něžně a šťastně se tváří. Večer přiletěl sokol, vlétl dovnitř a všechno bylo jako včera. Udeřil sebou o zem a krásný chlapec se usadil vedle ní. Bylo jim spolu krásně a štěbetali jako ptáčci. Ráno Pomněnka otevřela okno, naposled se políbili a Finist jí zamával křídly.
Celé jaro žili jeden pro druhého, až si toho všimly sestry. To není samosebou....Pomněnka je šťastná a nikdo neví proč. Odmítá ostatní chlapce, jakoby měla co tajit. Přes den ji sestry nespustily z očí a večer se ukryly blízko jejího okénka.
Přiletěl sokol, vsoukal se dovnitř a najednou byl ve světničce neznámý krásný mladík. Holky zezelenaly závistí. Ani nemusely moc špekulovat. Nože a střepy je napadly obě najednou. Když byla Pomněnka z dosahu, nastražily je do okna tak, aby se ptáček poranil.
Večer letěl Finist za milou a narazil na překážku, kterou nečekal. Zle se pořezal a z posledních sil kamsi uletěl. Sestry byly spokojené. Pomněnka se přestala usmívat. Když našla v okně krvavé střepy a uviděla uštěpačné tváře těch dvou, dovtípila se, co se stalo. Sbalila si uzlíček a odešla z domova.
Kde ale hledat ve velikém světě jednoho sokola? Kdoví, jestli vůbec ještě žije.
Šla a šla, dobří lidé jí dali najíst, vyslechli její příběh, ale poradit nedovedli. Nikdo už jí neřekl Pomněnečko, jen Tulačko.
Až jeden starý poutník jí poradil. Uprostřed lesa žije stařena, která by ti mohla pomoct. Zkus ji.
Tulačka se z posledních sil vydala k chatrči v lese. Nebyla tam stařena, ale čaroděj. Hned poznal, koho má před sebou.
„Pomněnka...Vida, věděl jsem, že na Finista nezapomeneš. Ale on zapomněl na tebe.“
„Co se mu stalo a kde je?“
„V noci se dovlekl na paseku a skoro mi tu vykrvácel. Zachránil jsem ho, ale neví, kdo je, ani co se mu stalo. Ve městě se ho ujala bohatá žena, která si ho chce vzít. On to ale pořád odkládá. Má tě hluboko v srdci, ale neví o tom. Jen se nechce oženit s někým nepravým.“
„Co můžu udělat, abychom zas byli spolu?“
„Ta žena ti ho dobrovolně nevydá a silou ji nepřemůžeš.“
„Je to můj milý...“
„Je to její zajatec. A ona ho chce mít.“
„Ty znáš nás všecky. Co na ni platí?“
„Je chamtivá a musí všechno vlastnit. Předveď jí pár divotvorných hraček, které nikdo nemá, a žádej za ně noc s Finistem. Připravím ti je.“
Ráno se Pomněnka upravila, vzala první hračku a vydala se do města ke dvoru Finistovy věznitelky. Měla zlatou a diamantovou flétnu, která sama zpívala píseň o jasném sokolu i spoustu jiných. Stačilo říct. Kolem dívky byl rázem houf zvědavců. Paní přišla také. Když viděla, jaké má děvče zboží, požádala ji o ně.
„Není za peníze, paní. Jen za jednu noc s Finistem.“
„Tak málo? Přijď večer a přines flétnu.“
Paní Finistovi nalila uspávací nápoj a když tvrdě usnul, pustila dívku dovnitř. Sama se radovala z kouzelné flétny a dívka vedle Finista proplakala noc.
Ráno ji paní vystrčila za dveře a poslala pryč.
Pomněnka smutně odešla k čarodějovi. Ten jí ale podal další hračku. Kocourka, který vyprávěl pohádky. Stačilo ho pohladit.
Pár dní Pomněnka sbírala síly a odvahu, pak dala kocoura do zlaté klece a šli do města. To zas bylo pozdvižení. Celé tržiště na nohou a každý si chtěl sáhnout na kocoura a slyšet pohádku. Paní přiběhla mezi prvními a všecky odstrčila.
„Co chceš za kocoura? Jsem bohatá.“
„Jednu noc s Finistem, paní.“
„Jen to? Přijď večer a přines kocoura.“
Pyšně odešla a ani neslyšela, jak kocour nepřátelsky zavrčel.
Večer uspala Finista, popadla zlatou klec a pádila do svých komnat, kde do rána honila kocoura, který se nenechal pohladit, natož aby vyprávěl pohádky. A ráno jí ještě ke všemu poškrábal a utekl oknem.
Rozezlená šla pro Pomněnku, ale ta už byla pryč. Zase proplakala celou noc nad spícím Finistem a pak se vrátila smutně k čarodějovi.
Pár dní u něj sbírala ztracenou odvahu, až byla dostatečně srdnatá, aby zas něco podnikla. Tentokrát dostala zlatý talířek s jablíčkem. Jablíčko se kutálelo a na talířku se objevovala krásná cizí města. Lidi na tržišti měli oči navrch hlavy.
Bohatá paní chtěla být ještě bohatší. Kdo by chtěl vidět její divy, musel by řádně zaplatit. A teď je tu další zázrak. Musí ho mít.
Pomněnka každému ukazuje město, které by chtěl zrovna vidět. A když zakutálí jablíčkem, je tam. Všichni jsou u vytržení.
Paní už tušila, jaká je cena a těšila se, že levně získá další div. Už má divotvornou flétnu a kocoura. Tomu dala do klece sametové záclony, aby nebylo vidět, že tam není. Netušila, že právě sedí Finistovi na klíně a vypráví mu pohádku o dívce Pomněnce, na kterou jeden mladík neměl nikdy zapomenout a zapomněl. A zlatá flétna k tomu zpívá její písničky jednu za druhou. Finistovi jde hlava kolem, jak se mu z tajemných hlubin srdce klube vzpomínka za vzpomínkou.
„Kocourku, ta dívka žije, viď?“
„Pohlaď mě pořádně a já ti řeknu víc.“
„Ty mazané kocouřisko, tak pojď, než přijde paní a ty zas utečeš.“
„Neboj se, jak vytáhne paty, budu u tebe a budu ti vyprávět.“
„Tak spusť.“
„Pomněnka je tvoje dívka. Její sestry na tebe ze závisti nastražily léčku, tys ji přežil, ale zapomněl jsi na ni. Teď si na tebe brousí zuby bohatá paní.“
„Jak se mám bránit?“
„Předstírej večer tvrdý spánek. Pomněnka u tebe byla už dvakrát, ale uspávací nápoj tě přemohl. Někam ho vylej, až ti ho paní přinese, nebo ho dej mě, já si zdřímnu rád. Zbytek už je na vás.“
Je večer, Pomněnka s talířkem stojí u dveří, paní je spokojená, protože Finist vypil uspávací nápoj a kocour tvrdě spí ve své kleci. Dokonce chrápe. Teď bude mít další div a Finista k tomu, těší se.
Pomněnka neví, co se dělo odpoledne a odevzdaně kráčí vstříc poslední příležitosti vidět Finista. Paní za ní s úšklebkem zavře dveře. Kdyby tušila, že Finist spánek jen předstírá, raději by je zamkla.
Dívka usedne milému na postel a když na chodbě dozní kroky a zlomyslný smích, naposledy políbí jeho tvář.
Finist otevře oči, vydechne její jméno a obejme ji. Pak se vezmou za ruce a jdou pryč. Paní je tak zaujatá čarodějovými hračkami, že to ani nezpozoruje.
A to je konec.
Pomněnka má Finista, Finist Pomněnku a paní své hračky. A tak každý vždycky nakonec dostane to, co dostat má.

Žádné komentáře:

Okomentovat