29. listopadu 2020

Kde se skrývá Bůh? - napsala Asja Žilová

Vypůjčeným autem jsme jeli z Tel Avivu do Jeruzaléma. Sotva jsme auto zaparkovali, přispěchala k nám starší žena a spiklenecky nás upozornila, nejdříve lámanou angličtinou a pak rusky: "Víte, že jste zaparkovali auto v arabské čtvrti? A navíc s telavivskou espézetkou, raději přeparkujte do židovské části." Po nedlouhém váhání jsme se rozhodli, že auto necháme tam, kde je. Těžko se dá uvěřit, že ve městě hemžícím se vojáky, někdo sáhne na naše auto. Něco nepříjemného se vkradlo do mé duše. Už teď, od prvního kroku, nás připravovali na to, že Arabové jsou zloději.
Do Jeruzálema spěchali poutníci z celého světa, i my jsme se vmísili do davu věřících i nevěřících zvědavců. Když jsme minuli úzké zastřešené uličky, ocitli jsme se znenadání tam, kde před dvěma tisíci lety omývali tělo Ježíše. Desítky lidí čekaly ve frontě, aby mohli tu desku políbit. A tiše se modlili.
U hrobu Ježíše zase fronta. Surově vyhlížející strážci hrobu, příslušníci řecké pravoslavné církve, ten den vystřídali své kolegy katolíky, dávali pozor, aby se turisté nezdržovali dlouho u svatého místa. Jen Araby staletí neměnně každé boží ráno otevírají vstup do hrobky. Kdo ví proč.
VIA DOLOROSA. Známá křížová cesta syna božího.
Horliví věřící nesou na ramenou vypůjčené kříže. Tou cestou se každý zúčastněný snaží očistit od hříchů. Anebo v tom horku na svých ramenou chtějí procítit utrpení Ježíše. Nechci urazit věřící, ale to co se dělo v tom davu připomínalo špatné divadlo: někdo přehnaně ukazoval své strádaní, někdo se jen v duchu modlil a pokorně následoval kříženosce, někdo plakal, jakoby opravdu doprovázel Ježíše na Golgotu.
Sotva jsme opustili naříkající dav, tak jsme se ocitli v davu sběratelů suvenýrů. Krámky lákaly zákazníky ikonkami, svíčkami, růženci, svěcenou vodou z řeky Jordán, solí z Mrtvého moře, pouštními růžemi, sladkostmi, kořením. Nekonečný proud lidi s děsivými rituály, nespočetné krámky v rušných ulicích zničily mou představu o duchu svatosti. Vzpomněla jsem si, jak Ježíše pobouřili trhovci v chrámech, jak je vyháněl z posvátných míst. Co by dělal dnes, v poutním městě Jeruzalemě, který připomíná spíše pouťový kolotoč než město rozjímání. Láska k bližnímu zde vypadá nějak nebiblicky.
Nakonec, po tom chaosu, se naskýtá pohled na velkou mešitu se zlatou kupoli na Chrámové hoře. Jako všude ve městě při přechodu ze židovské zóny do zóny arabské a opačně i tady čekala turisty kontrola. Arabové kontrolují kabelky, batohy, odebírají alkohol. 
U mešity bylo klidněji, nebylo tam tolik turistů. Zdálo se, že to místo Jeruzalému ani nepatří. Někteří se báli tam vstoupit, protože se báli teroristů, kteří se možná ukrývají v mešitě, a někteří šli tam, kde jsou atrakce, kde kvete trh. Pod obrovskou kupolí, v zaplněném světlém prostoru, se tiše modlili věřící, ženy četly dětem súry z koránu. Stála jsem v samém centru velkého sálu, sluneční paprsky hrály s arabeskami písmen a květin na keramických obkladech. Tichá modlitba jako šelest rostlin v zahradě doléhala k mému sluchu a vznášela se někam vysoko, snad k Bohu. 
Opouštím oázu klidu, najdu mezi množstvím bot své a vyhledám dceru s manželem. Oni netrpělivě, s obavou o můj život, čekají u mešity. Oči plné neklidu a výčitek. I oni mají strach z muslimů. Jejich zvědavost otupil strach, proto raději zůstali venku.
Další místo, kde bylo skoro prázdno a ticho, byl palác Pontia Piláta. V konejšivém chladu mramorových stěn jsem najednou pochopila Piláta. Horko a šum města a všechny spory o náboženství se mu zdály malicherné. Rád by ponořil své tělo do chladivého bazénu, dal si hlt osvěžující vody a zbavil se té strašné bolesti hlavy. Jak může v tom vedru, v tom rušném městě, městě, kde vždy šlo jen o obchod, rozhodnout o životě člověka věřícího v lásku k bližnímu? Chtělo se mu nad vším mávnut rukou, neboli "umýt si ruce" od cizích starostí. On, plný lenosti a únavy přijme rozhodnutí jiných a potomci to pak připíší jemu, Pilátovi.
Auto nám neukradli. Na druhý den jsme jeli do Ejlatu. Fata morgána hýbe skalami i pískem nad čeřícím neexistujícím mořem. Okouzlena pohádkovým obrazem pouště, poprosila jsem manžela, aby zastavil auto. Horký vzduch mě ihned obejmul svými žhnoucími chapadla, tak pěvně, že celá má bytost, hory a neexistující moře se spojily v jedno chvějící se těleso a hlas pouště mi šeptal svou magickou šelestivou píseň. 
Nevím, co to bylo. 
Byl to Bůh? Bylo to jeho vnuknutí? 
Vím jen jedno, byla jsem v ten moment blíže k Bohu zde, než v Jeruzalémě. Cítila jsem, že v ten samý okamžik Bůh mi svěřuje své tajemství, své rady jak žít. A chtěla bych se vrátit do Jeruzaléma jen pro to, abych řekla všem: Lidé, zastavte se! Bůh vás najde sám, stačí jen poslouchat."

Žádné komentáře:

Okomentovat